Livin' the Library Life

"Tak jo, mozku, ty nemáš rád mě a já nemám rád tebe. Ale tohle musíme zvládnout a pak tě vyřídim jednim pivem."
"Beru!"

Grenoble stop!

Say goodbye? Kiss my ass, I hope you die!

Zkouškový měsíc duben je zdárně (?) za mnou. Výsledky budou do dvou měsíců, takže se mi stále ještě může donést novina, že jsem něco nedal a v listopadu budu muset zpět na další pokus. Nicméně pro tuto chvíli mám hotovo. Včera jsme tuhle skutečnost ještě oslavili poslední lyžařskou návštěvou 2 Alpes, která už však stála za kulový. Tím je sezóna definitivně uzavřena, ou nou!
Devět měsíců v Grenoblu je tak za mnou. Devět vesměs víc-než-by-bylo-zdrávo smolnejch měsíců. Na bilancování mě příliš neužije, zejména v tomhle případě bych se do něj nerad pouštěl, protože bych se akorát zbytečně rozčílil.
Každopádně zkušenost to byla výrazná, i když ne vždy pozitivní. Jediná věc, co mi bude z Francie chybět, jsou Alpy. Bydlet u tak velkejch hor je vážně úžasný. Těžko se to popisuje, ale hlavně tenhle fakt mě tady udržel ve stavu (relativní) příčetnosti.
A ted' už zpět do rodný český placky, za čzu, kapelama, prací, famílií a všem těm ostatním radostem máti stověžaté.
Blog si plánuju psát dál, baví mě to. A kdo ví na jaká další zajímavá místa, jimž bude třeba řádně pohrozit, mě řeka života zanese!
Tak čau ve středu v Praze.

Finland

Spring Study Spree

Řekněme, že tento měsíc zrovna zábavnej nebo nabitej událostma není. Zkouškový období zakončený francouzskou verzí státnic (naštěstí jen ve formě dlouhý prezentace na předem daný téma) mi nenechává příliš prostoru na nějaký zajímavý aktivity. Nejdelší pobyty venku víceméně zažívám během přesunů z bytu do školy a naopak. Nic moc. Leč ve čtvrtek 25. už mě čeká poslední zkouška a šlus. V sobotu 27. potom přijede můj rodný otec s chotí. S nimi tu pobudu ještě do další středy, doufám, že bude pěkně a budeme moct ven do hor a na ferraty. No a prvního máje z rána zase jednou naházíme veškerý moje pozemský statky do auta a vyrazíme zpět do Prahé.
Pro mě více než pozitivní zprávou jest, že hned třetího května hrají v Praze Melvins (lite)! Konečně tak spatřím Buzze Osbourna a jeho partu! Neznáte? Napravte! A pojd'te se mnou. Buzz je žijící inkarnací Leváka Boba ze Simpsonů a je to neskonale vlivná a zásadní osoba pro veškerou dobrou hudbu vyprodukovanou od poloviny osmdesátých let dál a můj osobní kytarovej hrdina.

Takže 3.5. v Matrixu!

Angry Music 17.: Spreading Dread - Bastard Brain

"Punk is dead & Pop is gay - Heavy Metal all the way!"

Spreading Dread jsou kapela mýho kámoše Šáfy, jenž je bubenickým mágem, čerstvým inženýrem stavebních věd a lehkým psychpatem. Svůj mix thrash a death metalu doplnili podle mě fakt povedeným klipem. Mimochodem, není to nic pro slabý nátury.

Coolest vid on youtube, period!

Perfektní video ve kterým se spojilo výborný lyžování a super muzika! Dejte bacha, aby vám počítač neimplodoval přílišnou koncentrací coolovosti:

Sean Pettit je prostě borec...

Val d'Isere / Altigliss

Tož statistiku jsem již zničil. Nejdřív jsem na ní zkoušel křičet a nadávat jí. Pak jsem na ní plival a praštil jí. Bohužel mě to k jejímu řešení neposunulo, tak jsem jí spočítal a violá, mám to za sebou. Ale ted' už k velmi pravděpodobně poslednímu sněhovýmu zážitku týhle sezóny...
Minulý týden (23.3.-30.3.) jsem pobýval ve Val d'Isere. Konal se tam Altigliss - studentský závod v lyžování, organizovaný asociací z mojí školy. S onou akcí měl můj pobyt ovšem pramálo společnýho. Bydleli jsme s několika dalšíma lidma z mýho oboru v jiné části vesnice a nebyli jsme nijak registrováni, takže pro nás jako by žádnej Altigliss ani nebyl. Jen první večer jsem se s několika dalšíma dušema vypravil na Altgls párty, kterážto mě nadchla pramálo. Normální snobská piškotéka s nudnou muzikou. Tím skončily moje pokusy o navázání nových sociálních vazeb na tomto výletu. Val d'Isere samotný se snaží profilovat jako něco extra, navodit zdání exkluzivity. Výsledkem je rádoby VIP ves s předraženýma nóbl restauracema, butikama a vůbec vším. Je nacpaná postaršíma pracháčema, na kterých visí bud' typ zlatokopka nebo postarší-zajištěná a britskejma famíliema z vyšší nižší střední třídy, co se snaží udělat dojem na sousedy doma v Shepherds Bush. Unešen jsem nebyl. Ale tohle všechno mi mohlo být srdečně ukradený, kdyby jeden z praktických důsledků výše popsaného nebyla cena padesáti europeněz za jednodenní skipas. Inu, zachoval jsem chladnou hlavu, nehrnul se do zbrklých koupí a pilně studoval, jak jsem měl naplánováno. Pohroužen v učení jsem strávil první tři dny a pak se na mě usmálo štěstí. Bohužel žijeme v krutém světě a moje klika znamenala smůlu pro někoho jiného. Na knize obličejů jsem se dočetl, že se jedna francouzska zranila na lyžích a že prodává svůj celotýdenní skipas. Trocha smlouvání a za 110 eur byl můj. Tak takhle se cítí hyeny. Ale což, stejně by ho shrábnul někdo jinej a aspoň jsem měl za levný peníz do konce týdne vystaráno.
Celkem jsem jezdil pět dní. V úterý byla mlha a sněžilo, ale i tak to byl fajn pojezd, objevoval jsem novej resort a dostával se do tempa. Zkusili jsme si nějaký menší žleby a kuloáry v zastrčenější části střediska a sníh byl kupodivu docela kvalitní i mimo upravený svahy.

Angry Tourist ve Val d'Isere

Vrchol týdne přišel ve středu. Byl to zároveň jediný slunečný den a znajíc předpověd', naplánovali jsme si menší tour. Já si ráno půjčil sněžnice, nebot' jsem idiot a nemám na svých lyžích touringový vázání (pro neznalé, u takového vázání si můžete uvolnit patu a pakliže si na skluznici připevníte stoupací pásy, můžete se na lyžích bez problémů pohybovat i směrem vzhůru). Pak jsme odjeli busem a lanovkama k výchozímu bodu naší tůry. První krátký stoupání se sněžnicema na nohou a lyžema na báglu mi naznačilo, že dnešní oblouky na cestě dolů nebudou zadarmo. Šlo to ztuha, těžko se držel balanc a sněžnice se při traverzování smekaly. Nicméně to za to stálo, na prvním hřebeni se nám naskytl výhled do údolí, který jsme chtěli projet a byl to nádherný pohled. Nikde ani noha, sníh skoro netknutej, modrá obloha, slunko, panorámata a toho prostoru... Nahodili jsme lyže a vrhli se do prvního descentu. Deset až patnáct čísel čerstvýho sněhu, minimum stop, krása. Lyže za sněžnice jsem toho dne vyměnil ještě dvakrát, nakonec nám celá akce zabrala cca 6 hodin, byla dlouhá a hodně náročná, ale já si užíval každou sekundu, tohle je ono, to je lyžování. Cíle pro příští sezónu mám tak vytyčeny.

Am I finally alone? Nope.

první drop

cesta hore

 

Následující dny byly opět ve znamení sněžení, mlhy a špatný viditelnosti. I tak jsem jezdil co nejvíc, i přes občasný lehký kocoviny a únavu. Povedlo se nám ještě několikero zajímavejch off-piste výpadů, všechno mám natočeno svou věrnou kamerkou, takže hned jak mi to školní vytížení dovolí, uplácám z toho i videozáznam.

Od návratu z Val d'Isere sedím takřka neustále doma a věnuju se školním povinnostem, neb duben je měsícem zkouškovým. Zároveň je pro mě ve Francii i měsícem posledním. Nedostatek času na lítání po horách je velmi frustrující, protože podle všeho je letošní zima vážně abnormální. Například ještě dnes (!) se do francouzských alp dere fronta, která přinese čerstvý prašan (!!). Freerideři nevěří a užívají prodloužených radovánek, zatímco já se doma oblažuji statistikou a fráninou. Sjíždím rovnice a dávám pozor na zrádný časování sloves.
Inu, jak jsem již mnohokrát řekl a jistě i mnohokrát řeknu; tak to chodí.

*edit 8.4.
ještě pár fotek od Sebastiana:

strmost II.

naše stopy

yes!

Angry skupinovka

My baby - chvilka poezie

My baby drives old truck
My baby sure has good luck
My baby has a pet duck
My baby is heck of a fff....friend

Bohužel, na obsáhlejší blábol momentálně nemám čas, neb se topím ve statistice. Ale jen co se utopím, nebo z ní vyplavu (prostě až se jí zbavím), tak konečně dopíšu pojednání o posledním týdnu na lyžích týhle sezóny. Ale do tý doby...

Very Angry Music 16.: Strife - Torn Apart

Pakliže se to k vám náhodou ještě nedoneslo, tak hardcore je víc než hudba! Čím lopatovitější a nasranější tím lepší. Je mi celkem buřt, jestli ta či ona kapela hraje samý klišé a okoukaný postupy, ale pokud to umí podat tak hlavydrtícím způsobem jako Strife na jejich nový desce Witness A Rebirth, tak jsem jim neskonale vděčnej a všechno jim to žeru. Tahle muzika na mě prostě funguje, pomáhá mi. Když se zrovna zdržuju v Praze, tak jsou koncerty přesně takovejchle kapel oním ventilem, kterým ze sebe dostanu přebytečnou energii, frustraci a nasranost na rozličná příkoří člověka žijícího v "prvním světě".
To že Strife hrajou na Sedmičce 24.4.2013 jenom nasazuje korunu mýmu odshora až dolu posranýmu pobytu v Grenoblu. Je to totiž týden před mým návratem. Doprdeleprácekurvauž!! Tak rád bych byl u toho... jděte tam, bude to nářez!

Na to, že o tři tejdny minu již zmiňovaný Lighthouse Project, v jejichž tour jsem doufal poslední čtyři roky, radši ani nemyslím... Jděte tam taky! Bude to mega-nářez! A kupte si triko a desku, podpořte je!

Zatímco vy budete mocně moshovat na tyhle dvě super kapely, já si přečtu něco pěknýho o "Big data a jejich použití v inovaci" ve svym kamrlíku v G-town a odšktnu si z kalendáře pár posledních zbývajících dní.

fake La Grave

V úterý byl další volnej den a sněhový podmínky neskutečný - padalo několik dní, takže mraky čerstvýho prašanu. Bohužel s tím bylo spojený i extrémně vysoký lavinový nebezpečí (tahle zima je v Alpách zatím vůbec dost nešt'astná, co se obětí lavin týče). Nicméně toho jsme moc nedbali a s mantrou "we're gonna stay safe" jsme vyrazili kam jinam, než do La Grave. Motivace byla obrovská, cestou jsem v autě vibroval adrenalinem, protože La Grave bylo kvůli sněžení zavřený od víkendu, což znamenalo cca 80 čísel netknutýho prašanu! V La Grave! O moc lepší dny už v životě snad ani nastat nemůžou.
O to větší bylo naše zklamání, když nám po chvíli zevlování u kasy (ani ji neotevřeli) vlekaři oznámili, že hora zůstane toho dne nadále zavřená, nebot' nebezpečí lavin je prostě moc vysoký. Vlekaři nahoře na stanicích rozhodli a nic se s tím dělat nedalo. Putain!
Naskákali jsme tedy do našich samohybů a odswingovali o údolí dál - do starýho známýho resortu 2 Alpes. Sice nic moc volnýho terénu, ale čerstvýho sněhu tam bylo taky požehnaně, takže den to byl nakonec i tak epesní. Dvakrát jsme si sjeli i nejdelší freeride běh, co v 2 Alpes je a na který jsem si už dlouho brousil hrany lyží. Dle mýho názoru je to i ta nejlepší věc, co jde v 2 Alpes najít.
Měl jsem s sebou kameru, ale jelikož jsem zmatkář na entou, měl jsem jí celej den v režimu sekvenčního focení a ne natáčení videa. Takže po návratu domů na mě místo videí z oněch krásnej lajn, který jsme rozprášili, čekalo 2146 fotek sněhu. Skoro jsem si trhal vlasy, zrovna záběry z toho dne by byly skvostný! Ale aspoň sem takle můžu rovnou hodit pár fotos:

marný čekání na otvorení La Grave

z vlastního pohledu

meteo stanice

strmost

smiling with anger!

V sobotu odjíždím na týden do Val d'Isere, kde se bude konat každoroční lyže/párty akce mojí francouzský university - Altigliss. Zatím mám v plánu rovnoměrně rozdělit čas mezi studium na čerstvým vzduchu a lyžařský orgie. Doufám, že si konečně zkusím i nějakou tu tůru na sněžnicích s následným sjezdem do kopru volným terénem. Tak držte palce na počasí.

Angry Music 15.: Suomi HipHop - Teflon Brothers & Gasellit

Dneska z trošku jinýho soudku. Takovouhle hudbu normálně moc (skoro vůbec) neposlouchám. Ne že bych měl předsudky, nebo si zakládal na nějaký póze, ale prostě a jednoduše mě nebaví. Nenacházím v ní nic podnětnýho a je na mě strašně pomalá.
Na druhou stranu si ale občas rád pustím jednu z následujících kapel, který pro mě přece jenom určitý kouzlo mají. Připomínají mi Finsko a zahání stesk po tý srandovní severský hatmatilce.
Teflon Brothers:

Gasellit:

pokus o Néron

Další tejden je v tahu. Čtyři dny prosezený ve školních škamnách a tím pádem i po okraj naplněný spoustou nových vzrušujících poznatků. Naštěstí bylo v pátek volno, jinak by mi asi samou radostí ze studia implódovala hlava. Bylo krásný počasí, tak jsme se s kanad'anem Colinem a norem Palem rozhodli vylézt na horu Néron (1298 mnm), která je hned u Grenoblu - koukáme na ní ze školních oken. Ve dvanáct jsme se srazili u školy a na kolech dojeli na kraj Grenoblu, kde začínala horská silnice na jejímž konci byl nástupovej bod na túru. Bohužel by se na ní naše kola-vraky nejspíš rychle rozsypaly, tak jsme je zamkli a na další cca 4km stoupání po silnici vyrazili pěšky. Colin ale záhy iniciativně stopnul ochotnej francouzskej pár, kterej nás odvez až na místo, kde začínala značka. Byli moc fajn, poradili kudy kam a trochu mi tak vylepšili mínění o žabožroutech. Maličko nás ale zmátlo, když říkali, že je to túra na cca sedm hodin. Začali jsme tušit, že jsme časovej plán asi pěkně podcenili. Bohužel měli pravdu, po třech hodinách jsme se doškrábali jen na první vrcholek hřebene, po kterým to k hlavnímu vrcholu (samotnej Néron) bylo ještě asi dvakrát tak daleko. Bylo už dost pozdě a nechat se chytit tmou na hřebenu by bylo nemoudré, tak jsme se pokochali ausblickama a táhli zase stejnou cestou zpátky. Samotnej výstup byl docela náročnej s několika značně exponovanejma místama, nepříjemnejma sut'oviskama a spoustou trní - hadry a ruce mám pěkně rozdrápaný. Díky tomu to ale bylo i zajímavý a co nejdřív se tam chceme vrátit, tentokrát trochu časněji, abysme si trasu stihli projít celou.

Les 7 Laux v dálce

vpravo první vrcholek hřebene - nejdál, kam jsme toho dne dolezli

Grenoble

procházka

Po návratu domů jsem ve schránce našel dopis z CAFu (ona instituce, kterážto poskytuje studentům příspěvky na bydlení). Byla to výzva k doplnění všech mých dokumentů, konkrétně jim mám prý dodat nájemní smlouvu, dokument, který jsem jim už předal dvakrát. Chvíli jsem opět viděl rudě, protože to přirozeně znamená, že moje žádost není ani po šesti měsících vyřízená. Stále jsem od nich nedostal ani eurogroš. V pondělí jdu tedy znova do jejich kanclu - už potřetí jim dát kopii svojí nájemní smlouvy. Očekávám další oznámení v duchu "děkujem za trpělivost, omlouváme se, do šesti týdnů bude žádost vyřízena". Kam se hrabe Don Kojot a Sančo Panda. Znamená to, že peníze asi dostanu na cestu domů, jestli vůbec někdy.
Nelíbí se vám to? Jste nasraní? Držte hubu a krok, tak to chodí.

Week-end á la bibliothéque

V Grenoblu nám na chvilku propuklo Jaro (ale fuj). Ve městě teploty na triko a na okolních horách obleva. Naštěstí se má od středy zase výrazně ochladit, takže Angry Lyžařská Odysea bude doufám záhy pokračovat. To ale nic nemění na faktu, že tento víkend byl ideální čas aktivovat studijní mód a zavřít se s bichlema a počítačem do knihovny. Dva krásný slunečný dny jsem bádal nad několika nebetyčně zajímavými problémy. A na konci tohoto povnášejícího víkendu mohu upřímně říct, že mě NEZAJÍMÁ vývoj chudoby ve Francii, NESEROU mě možná řešení umělých menežerských dilemat už vůbec mě NEVZRUŠUJE psaní traktátů na téma "Exploring organization culture and routines". Tím nechci vzbudit dojem, že si stěžuju. Naopak se cítím velmi dobře a spokojeně, nebot' jsem se přemohl a tuhle horu kravin a zbytečnejch žvástů jsem pokořil!

Střih videa jde bez myši pomalu, ale nejistě. Přesto doufám, že v následujícím týdnu sem onen již hotový produkt naperu.

Angry Kultura 1.

 

Tohle bude super koncert, tak tam běžte! Diät jsou personálně spřízněni s bohužel již zaniknuvšími Mönster, jednou z pro mě hodně důležitých kapel. Po dubnovým koncertě Lighthouse Project je tohle druhá akce, kvůli který hořce lituju, že nejsem v Praze. Diät si můžete poslechnout tady.

Angry music 14.: Les Claypool - Red State Girl

Bam-Bi-Ti-Bam-Bam! Pěkný noční můry vinšuju. Opravdový, made in U.S.A.

Rušný Février a výlet do Itálie

Minulý měsíc jsem sem toho moc nenapsal, nebot' jsem jeho první třetinu strávil ještě v post-antibiotikovým útlumu (takže jsem byl rád, že jsem rád, ač jsem rád nebyl - nebylo proč) a ve zbylých dvou třetinách jsem bud' lítal po horách, pilně studoval anebo prostě zíral do zdi. Vy všichni studující nebo čerstvě dostudovaní to asi znáte víc než dobře. Jak vám sepsání jedné á-čtyřky na vzrušující téma "Struktura organizace - tradiční pohled" zabere nekonečných šest hodin, páč máte najednou v pokoji děsnej bordel, kterej prostě musíte uklidit/je třeba v pravidelných intervalech chodit kontrolovat, jestli se světýlko v lednici po otevření dveří skutečně rozsvítí/"hele, modrý auto! tý jo!"/kytara se na vás ze stojanu směje tak vyzývavě... Ano, je tomu tak, stále bojuji s nedostatkem umu zorganizovat a efektivně využít svůj čas a hlavně s faktem, že pokud mám pracovat na úkolu, který mě nezajímá nebo nebaví, bud' okamžitě usnu, nebo mi vědomí odpluje kamsi do dáli. Už na základní škole říkaly pančelky mojí máti na třídních schůzkách "Však on není blbej, jen kdyby byl občas duchem tady s náma". Avšak i přes tento hendikep se mi pořád daří školu zvládat bez větších obtíží. Až na francouzštinu, ale rozhodl jsem se zatvrdit a tu přiteplenou hatmatilku ovládnout alespoň natolik, abych zvládl triviální konverzaci o počasí a bez problému složil závěrečnou zkoušku. Ve škole mě ted' čekají tři relativně nabitý týdny, potom týden volno (lyžé ve Valdyzér, volé) a v dubnu už nemáme žádný rozvrh. Jen sem-tam nějaká zkouška a hlavně příprava ve formě samostudia na závěrečný mega-zkoušky, který proběhnou v posledním dubnovém týždnu. Radostné (?) vyhlídky!
Mimo školu stále pilně pidlikám na kytaru, z čehož mají nesmírnou radost zejména moji spolubydlící. Ale čím víc hraju, tím víc mě to baví, takže maj smůlu, holenci. Plán je totiž takový, že ihned po návratu do Prahé naskočím zpět do Thalidomide a Worldhood. Abst'ák po hraní s kapelou začíná nabírat kosmický rozměry.
Onen návrat domů se kvapem blíží, už mi tu zbývají jen dva měsíce. Přesněji řečeno se již jen jedenapadesátkrát vyspím a pomažu od žab a baretů k pivu a párkům. Samozřejmě, že až ted' si začínám konečně naplno užívat ono nekonečné přírodní hřiště okolo Grenoblu, takže se mi odtud chtít nebude ani za mák, tím jsem si jistej. Nu což, tak je to se mnou pořád.
Moje lyžařská odysea nabrala v únoru správnej směr - blblo se, co to šlo. V porovnání s chudým lednem (jedinej prachmizernej den na lyžích - lavinovej kurz v 2 Alpes, pak anibio) to byly doslova orgie!
Začal jsem v první čtvrtek v únoru v Les 7 Laux. Zrovna když mohutně napadlo a prašanu byly uplný ladovský peřiny. Bohužel o tom věděli i všici místní, takže rychle braly za svý. V ten den jsem poprvý po nemoci zase stál na lyžích, takže jsem byl slabej jak kotě a po třech prašanovejch bězích jsem byl naprosto vyčerpanej a lyže si se mnou dělaly, co chtěly. Byl jsem tedy rád, že jsem měl jen půldenní skipas a po obědě jsem jel se Sebem zpátky do Grenoblu, on musel učit, já musel na fráninu.
Ale nevzdal jsem se, hned další den jsem vyjel do Alpe d'Huez, obrovskýho a bohužel i předraženýho střediska ve stejnym masivu jako je Les 2 Alpes. Dal jsem si den na sjezdovkách (fuj, takovejch lidí kolem!), abych se trochu rozhejbal a zas se do toho dostal. D'Huez je fajn, hlavní resort je sice dost nuda, ale stranou od něj leží výborná ultra-dlouhá černá sjezdovka a spousta menších zábavnejch svahů mimo hlavní centrum střediska. Ale za ty prachy už tam nepojedu.

d'Huez

Následující týden jsem se konečně dočkal a (opět) se Sebem a jeho dvěma kamarádama jsme se vypravili do La Grave. To je místo bez sjezdovek, jen přírodní terén. Z vesničky La Grave (1450 mnm) vás vytáhne jediná gondola nahoru na ledovec (konečná stanice - 3600 mnm) s dominantním vrcholkem la Meije. Gondola je schopná nahoru pobrat cca 400 lidí za hodinu, takže vzhledem k rozloze terénu a spoustě cest je hora celkem liduprázdná. Naprosto jinej zážitek, než lyžování ve středisku. Byl jsem unešen! Má to ale i svý negativa, je to hodně nebezpečný (útesy, trhliny v ledovci přikrytý sněhem, lesy, vzdálená pomoc v případě prúseru,...). Navíc člověk musí bejt hodně pokročilej, aby naplno využil všechny možnosti, který La Grave skýtá, takže jsem měl chvílema problémy, ale nic, co bych nezvlád. Vzhledem k tomu, že jeden běh dolů má zhruba 2000 vejškovejch metrů, se cestou pořád mění sněhový podmínky. Nahoře to může bejt krásnej prašan a dole zmrzlý boule. Poprvý jsem si tam zakusil jízdu v lese, což je namoutě adrenalinová zábava. Za den jsme stihli čtyřikrát nahoru a dolu. Bylo to parádní, je to neskutečný místo, doufám, že se tam tuhle sezónu ještě co nejvíckrát podívám. Problém je totiž, že aby bylo La Grave opravdu zábavný, musí bejt ty správný podmínky. Proto pořád sleduju předpověd' a hned jak tam napadne, jedu.

Angry Tourist vyhrožuje vrcholku la Meije

Následovalo tradiční 2 Alpes s čechem Ondrou, Alinou, její španělskou kamarádkou a Kárlem. Relax den, hlavně sjezdovky a pár menších off-piste běhů.
Další den v horách byl klasickej pondělní půlden v 7 Laux (odpo hajdy na fráninu od 16:45). Krásný všední pondělí, dopo na lyže a po obědě povinnosti. Na takovej život bych si rychle zvykl. Vůbec mám pocit, že (pokud jsem teda zrovna zdravej) využití volnýho času mě tady tak nějak víc naplňuje. Když žijete takhle blízko Alp, tak o víkendech a volnejch dnech můžete lízt, chodit na ferraty, lyžovat, dělat zimní tůry s lyžema, jezdit na horskym kole, nebo jen tak vejletit v pohorkách. Super!

Matsův a Štěpánův pondělní oběd

No a konečně v uplynulým týdnu jsme já, Pal, Seb, Mats a jeho tři německý kamarádi vyrazili na tři dny do Itálie do Sestriere. Byl to Matsův nápad, jeho tři kamáradi přijeli na návštěvu z Německa a chtěli nějaký pořádný ježdění. Tak jsme prolezli všechny meteo stránky a vynašli jsme, že nejvíce sněhu (v rozumný vzdálenosti od Grenoblu) bude právě v Sestriere.
Inu, v pondělí jsem měl budíka na 5:00 ráno, ověsil jsem se všim vybavením a jako pochodující vánoční smrček jsem vyrazil na asi dvacetiminutovou štreku na místo srazu. Všude bylo šílený nálední, ale aspoň mě to probralo. Nacpali jsme auto po střechu a vydali se na cestu. Na místě jsme rovnou skočili do lyží a vyrazili jezdit. Celý pondělí bylo zataženo a pořád sněžilo, tak jsme logicky jezdili jen po lese, protože to bylo jediný místo, kde člověk trochu obstojně viděl. Já teda viděl i všechny svatý, protože jsem byl strašně nevyspalej a les to byl pěkně prudkej a těžkej na ježdění. Sněhu se v něm drželo po pás, takže pády aspoň nebolely. Ale popral jsem se s tim a na konci dne se mi ani nechtělo na apartmán. Ten byl vymrzlej jak kráva a nešel vytopit, tak jsme šli za odměnu na parádní italskou pizzu (slovy Duffmana - "ou jé!").
V úterý už nepadalo a svítilo slunko, takže jsme ještě před otvíračkou netrpělivě stepovali u vleku. Poprvý jsme si teda prohlídli, jak to tam vlastně vypadá a vydali se hledat nějaký pěkný off-piste místa. Našli jsme na první pohled jedno krásný, jenže ouha, bylo plný šutrů. Já vyvázl v pohodě, ale ostatní neměli moc kliku. Většina si orvala lyže a Seb upad tak blbě, že mu šutr spustil lavinovej airbag (pro neznalé), takže se dolu dosoukal s dírou v prkně a balónem kolem hlavy. A jeden z němců si úplně utrh hranu na snowboardu. Takže tihle dva smolaři jeli rovnou dolů do vsi hledat servis a půjčovnu. My co zbyli jsme se odebrali na opačnou stranu údolí, protože na tý ranní nám evidentně pšenka nekvetla. A dobře jsme udělali - našli jsme krásnej dlouhej freeride run na úbočí hory Monte Motta, na kterým jsme strávili zbytek dne.
Středeční dopoledne bylo opět smolný, protože Pal hned při první jízdě upadl v prudkym žlebu kdesi v lese a ztratil v hlubokym sněhu lyži. Byl s nim jen jeden z němců. Chudáci hodinu kopali lavinovejma lopatama kolem místa Palova dopadu, než jsme je v tom obřím lese našli. S naší pomocí jsme lyži asi po čtvrthodině konečně našli a jeli jsme rovnou na oběd. Odpoledne jsme tak radši zase věnovali Monta Mottě - našli jsme alternativní verzi cesty z předchozího dne, takže zas bylo co objevovat. Fantastico! Po ježdění rovnou do auta a zpátky do Grenoblu.

Angry Tourist v italským backcountry

Mats vyráží

víc prašanu než dokážete sníst!

THALIDOMIDE crew

Včera jsme si ještě střihli den v 2 Alpes. Super sobota s krásnym počasím.

At' se práší za kočáárem!

Stříhám z toho všeho opět i video, ale bohužel mi zemřela myš, takže to jde pomalu (a je to trochu o nervy). Tady je zatím aspoň rajčatová galerie z měsíce února.
No a zatímco já si tady užívám bílého zlata a bojuju se školou, takhle vyváděj mí klucí zlatí Thalidomidí:

Hrál bych až hrůza...inu, člověk nemůže mít všechno najednou.