Ski or die

Čtvrtek šestýho prosince, 7 Laux. S Matsem a Pålem jsme spontánně vyrazili na dopoledne, neb jsme věděli, že předchozí den a dvě noci zhusta padalo a čtvrtek měl bejt první slunečnej den bez sněžení. Takže prašan a azůro. Protože jsme všichni měli od tří francouzštinu na který jsme museli bejt kvůli povážlivýmu skóre absencí, rozhodli jsme se jet aspoň na to dopoledne. Na devátou jsme byli u pokladen malý stanice Pipay. Fronta byla vzhledem k všednímu dni nepříliš početná, leč vzhledem k podmínkám zhusta obrněná, okamerovaná, oháklá do goretexu a vyzbrojená širokejma lyžema. Samí pokročilí jezdci natěšený na prašánek. Nejspíš kvůli tomu resort otevřel až v deset. Hod'ku jsme si tak postáli ve frontě, kecali s místníma a sem tam jsme zaslechli, jak horská služba na poslední chvíli odstřeluje potencionální laviny. Stálo to za to, po otevření už jen slunko, skvělý sněhový podmínky a další pokroky v prašanu. Když jsme po obědě odjížděli, sjezdovky byly skoro netknutý, ale zato volnej terén byl naprosto rozježděnej. Já osobně jsem na upravenou sjezdovku ten den ani nepách. Na fráninu jsme to stihli tak tak, ani jsem se nestihl osprchovat, takže jsem ve třídě klimbal pěkně smradlavej.

ránko

A letím!

V pátek jsem měl potom volno a nechal jsem se nalákat na další výlet do Lyonu, kde ten víkend probíhal Festival Světel - velká událost s nasvícenýma barákama a uměleckýma instalacema všade po městě. Jel jsem v autě s českýma spolubojovníkama Štěpánem a Tomášem a dvěma němkama. Počasí už v Grenoblu bylo hodně zimní, zase sněžilo a bylo mnoho stupňů pod nulou. Hned jak jsme najeli na dálnici na Lyon, bylo jasný, že jsme měli zůstat doma za pecí. Počasí se ještě zhoršilo, cesta byla naprosto neupravená a žabožrouti na sněhu jsou mírně řečeno nepříliš efektivní. Většinou nepoužívaj zimní pneumatiky a tak jsme dokonce viděli dost místních zastavovat (!) a na dálnici nasazovat sněhový řetězy (!!). Asi po dvaceti kilometrech ve stylu "v očích smrt, na tachometru deset" se doprava zastavila úplně. Po několik hodin jsme tak prostě seděli v autě a zírali na svodidla. Nakonec nám cesta do Lyonu, která normálně autem trvá hodinu, zabrala hodin cca pět. Nic. Moc. V Lyonu jsme se setkali se spolužákama ze zemědělky, vyměnili si zkušenosti a dojmy z našich měst, postáli v davu a v dešti zkoukly osvícený domy, dali si bílýho rusáka v Irskym báru a o půlnoci vyrazili zpět do Greno Blue.

osvícenej dům

V neděli devátýho jsem opět vstával počertu brzo a soukal se do svýho outfitu na lyže. Moc jsem toho nenaspal a nemohl jsem se zbavit dojmu, že dnešek pro mě nebude úplně št'astnej den. Mířili jsme do Les 2 Alpes, protože podmínky toho dne měly bejt výborný. Na devátou ve frontě, zase s prašanovými souputníky Matsem a Pålem. Počasí bylo nádherný a většina resortu otevřená. Ovšem lavinový nebezpečí bylo na stupni 4, což znamená, že laviny padaj prakticky samy od sebe, aniž by do nich někdo št'ouchal (takže né zrovna Faktor Pařby: Pět). Toho jsme ale nedbali a vesele lítali mimo sjezdovky, což bylo hodně hloupý počínání, ale měli jsme kliku a nic se s náma neutrhlo. Co nejrychleji musím pořídit lavinovou sondu, lopatu a pípák. Ale jinak to byl dost smolnej den. Jako první se rozflákal Pål, když jel na sjezdovce a nečekal, že pod horizontem bude tvrdnout grupa tlachajících francouzů. Další na řadě jsem byl já, v dost vysoký rychlosti do mě ze strany vletěl německej spolužák Kárl. Netuším, co vyváděl, ale já o něm vůbec nevěděl a díky omezenýmu perifernímu vidění v brejlích jsem se o něm dozvěděl až v momentu nárazu. Upadl jsem na hlavičku a pohmoždil si žebra. Zas jsem jednou děkoval Ódinovi, že mám helmu. Bez ní bych se asi jen tak nezved. I tak jsem si minutku poležel, rozjímaje o počtu nezkroucenejch končetin a kde je nahoře a kde dole. Stejně jsem byl ale trochu otřesenej, tak jsme šli radši na oběd. Žebra pobolívaj doted'. Když jsem se cítil zase provozuschopně, vyrazili jsme na další off-piste průzkum. Našli jsme si pěknou dlouhou lajnu do údolí. Byla na celkem zastrčeným místě a skoro netknutá. První strmá část byla úžasná a pak jsme se údolíčkem sunuli zpátky k vlekům. Tam jsem se ale po jednom skokanu zase vymlátil a ztratil obě lyže. Jednu jsem asi po pěti minutách našel pohřbenou ve sněhu a druhá mi ujela daleko do údolí. No, ve dvou metrech prašanu se v přeskáčích chodí dost blbě a je to strašně vysilující. Byl jsem naprosto hotovej už po tom hledání první lyže. Naštěstí som tam nebol sám a tak mi nakonec Mats dojel pro onu uniknuvší lyži, sjel s ní dolů k vleku, vyjel až nahoru a zase přijel ke mně. Asi dvacet minut jsem tak meditoval zapíchnutej do sněhu uprostřed ničeho, sranda. Ski good or eat wood!

100 + 10%!

Pål upad

ona dlouhá lajna, pod šipkou Pål pro poměr

čekání...

Jedenáctýho jsem s německejma blondýnama a sedlákama z Bavorska oslavil v báru svoje narozeniny. Jsem již moudrý a dospělý muž.

Minulej tejden u mě byla od čtvrtka do soboty na návštěvě spolužačka z gymplu Lucka Tošo (visitor numero 3). Další setkání krajně nepravděpodobnýho druhu, jelikož jsme se neviděli bratru... několik let. Možná i víc! Lucka si dává pauzu od studia a je ted' na čas v Nice, kde dělá servírku. Začátkem týdne se ozvala, jestli se nemůže stavit, že má v práci volno a chce na výlet. Proč ne. Zašli jsme do muzea, na Bastilu a zapařili jsme. Fajn návštěva, vim spoustu drbů a bylo to příjemný rozptýlení.

Včerejšek jsem strávil s jinou německou skupinkou kde jinde než v 7 Laux. Byli jsme tam prakticky sami a frantíci se tak ani neobtěžovali s upravováním sjezdovek. Super pro mě, blbý pro německý nepokročilý.

Francouzi padaj z vleku

německej pluh

Za pár dní už letím domů oslavit všechny ty křest'anský svátky obžerství a podpory ekonomiky utrácením za nesmysly. Těším se na kruh rodinný a kamarády a známý. Jen ted' proklínám ČSA, který mi na poslední chvíli změnili čas odletu a datum návratu, ač jsem si letenku pořídil už někdy v létě. Proto prohlašuji ČSA za bandu neschopnejch imbecilů a apeluju na vás: nelítejte s nima!

Angry Music 9.: Nomeansno - Going Nowhere

Nmn neni nikdy dost. Skladba o strachu z budoucnosti; co když už mám všechno to dobrý za sebou a dál to půjde jenom do kopru? Má to všechno vůbec smysl? A co když je kyslík vlastně jedovatej a jenom mu trvá osmdesát let, než vás zabije? Co potom??

Hey, buddy, you know me, I guess you've heard my name
I was the greatest, I had my share of fame
The girls, they loved me, you know I had them all
But now, they don't love me, now they don't care at all

I thought I could not fail
I had it by the tail
I thought I owned this town
But now I'm headed down, I'm
Standing by the roadside
Up against a wall
Now I'm going nowhere
Nowhere at all

I was the strongest, I pushed the world around
I stood the tallest, I turned it upside down
I thought I had it, I thought I knew it all
Why couldn't I see it, the writing on the wall
I wanted everything
I had it on a string
I soared above the ground
But now I'm coming down, I'm
Standing by the roadside
Up against a wall
Now I'm going nowhere
Nowhere at all

Now I'm going nowhere
Nowhere at all
Now I'm going nowhere
Nowhere at all

Hey buddy, you've seen me, you know my face and name
Hey, buddy, listen to me, don't turn and walk away
I thought I had it made
I thought I'd never fade
I thought I'd live forever
I guess I should've know better, I'm
Standing by the roadside
Up against a wall
Now I'm going nowhere
Nowhere at all

Punkovýho Mikuláše přeju a bacha na kyslík! 

SnowMeansGo!

Sobota byla vážně snovým dnem. Vyjeli jsme zas do Les Deux Alpes, jelikož předpověd' počasí byla epesní a sněhu hromady. V pátek jsem si zařídil členskou kartu Grenobelský Ecole de Glisse (lyžařskej klub), díky který si můžu kupovat permici za pakatel. Zatím moje nejlepší investice v Žábožroutsku. Do L2A jsme dorazili brzo ráno, vystáli megadlouhou frontu na kabinku na ledovec a pak už začal den jak má bejt. Ježdění bolo parádní, pro mě první pořádnej prašan týhle sezóny, takže jsem lítal víc mimo sjezdovky, než na nich. Potřebuju vymakat techniku ježdění v prašanu, zatim to rvu moc silou, takže jsem po třech jízdách úplně zdevastovanej. Byl to den hezky na krev, žádná obědová pauza, jenom do sebe něco naházet na lanovce, jinak pořád jezdit! Cestou k autu jsme se stavili u jednoho báru přímo v resortu na pivko. Byl tam i pan diskžokej a pouštěl tupou elektro muziku, což kvitovali zejména parkoví lidé. Poslední sjezd dolů do údolí byl už skoro za šera, což mělo za následek dechberoucí ausblicky.

ránko

vedoucí mojí diplomky

ghí!

Angry Tourist vyhrožuje romantickýmu západu slunce

mlha hustá, že by se dala krájet...

...vkrádala se při návratu do vsi.

Odkaz na celou tomato galerii je hier.

Angry Music 9.: William Shatner - You'll Have Time

Kapitán Kirk ze Star Treku přichází se svou dobře zdůvodněnou radou - "Live life like you gonna die. Because you gonna." Tak si to poslechněte, popřemýšlejte o tom a pokud možno vypněte počítač a jděte ven dělat něco zajímavějšího. Život je krátkej.

NoMeansNo & Lyon

V pátek 16.11. jsem sedl na autobus a odjel na Lyonský letiště, kde jsem měl sraz s Džejn, aka návštěvou číslo dva. Cesta busem na Lyonský letiště trvá asi hod'ku, takže pohoda. Na letišti jsme se ohne problem našli a odebrali jsme se na tramvaj do centra Lyonu. Tím začala naše asi dvouhodinová cesta do hostelu, kterej jsem mazaně vybral tak, aby byl blízko klubu, kde v pátek večer hráli Nomeasno a my na ten koncert měli v plánu jít. Bohužel je ten klub daleko na periferii Lyonu a zradily mě Google Maps a zobrazili mi náš hostel trošku jinde, než ve skutečnosti byl. Proto taková štreka. Stálo nás to trochu nervů a pobíhání po okolí, ale po chvilkách zoufání jsme hostel skutečně našli.
Koncert samotnej byl v klubu Epicentre Moderne, pěknym kůlturáku se sálem velikosti řekněme pražskýho Rock Café. První co mě překvapilo byla podnikavost francouzů - před klubem stála zaparkovaná Pizza dodávka a prodávala potravu návštěvníkům. Nutno podotknout, že o kšefty neměli pizzalidé zjevně nouzi. Publikum bylo, jak už to tak na koncertech Nmn bývá, směskou punkových veteránů a mladé krve. Návštěvnost byla podlě mě o trošku hojnější, než na koncertech Nmn v Čechách, sál sice nebyl vyprodanej, ale bylo dost plno. Jakožto předkapela vystoupil jakýsi one man band španělo-francouz, jméno jeho "kapely" se mi bohužel nepodařilo zjistit. Dotyčný multi-talentovaný jedinec na sobě měl jen boxerský šortky, hrál na kytaru, zpíval, nohama bubnoval (na kopáku měl i boxerský rukavice), chvílema dul do trombónu, který měl důmyslně upevněný před obličejem a to všechno ještě občas prokládal různýma dalšíma malejma nástrojema jako kastaněty atd. Byla poměrně zábava ho pozorovat, ale díky lehký překombinovanosti jeho projevu se mu občas muzika maličko rozpadala a písničky tak ztrácely na chytlavosti a řekněmě logičnosti. Ale závěrečný herecký vystoupení v podobě sóla na bicí v boxerskejch rukavicích, který bylo zároveň zpoloviny hraným zápasem s imaginárním protivníkem a hlavně geniální coververze Smells Like A Teen Spirit (z tejpy mu hrál základ skladby, on si odmontoval trombón a hrál na něj melodii zpěvový linky, přičemž lítal a skákal po pódiu jako naprostej pošuk) všechny rozpaky z jeho vystoupení smazala a zanechala jen pozitivní dojmy.

jednomužná předkapela

Po jeho vystoupení bylo zapotřebí dokoupit pivo a očumovat merch, takže jsme tak tak stihli začátek vystoupení Nmn. Moji oblíbení kanadský superdědulové otvírali zpoloviny podivně elektronicko-minimalistickou verzí skladby River. Rob (baskytarista & zpěvák) začal prej v poslední době skládat bokem elektronickou hudbu, tak se s tim asi chtěl předvést. Můj šálek kafe to sice neni, ale dospěl jsem k závěru, že tyhle páprdové už toho maj za sebou tolik, že si vážně můžou dělat co chtěj. Jejich vystoupení mě po skoro čtyřměsíčním kulturním vákuu naprosto odrovnalo. Pro zasvěcené; zazněly mimo jiné písně a šlágry jako In Her Eyes, Slugs Are Burnin (!), The Fall, Graveyard Shift, Would We Be Alive (!!!) a hlavně Cats, Sex & Nazis o které jsem psal v minulým příspěvku. Nechyběl ani povinný cover od Ramones a dokonce i (lehce schizofrenně) My Problem od hokejových alter-eg Nmn - Hanson Brothers. Celej koncert tyhle pradědové chytrýho hc-punku odehráli s obrovskou energií, nasazením a nadhledem. Byla jim prostě věřit každá nota a každý slovo. Hráli hodně přes hodinu, jak je jejich zvykem - za svý prachy dostanete pokaždý spoustu muziky. Publikum reagovalo parádně, jedna z mála výhod života v "latinský" zemi. Srandovní bylo, že jim chvíli trvalo, než se probrali. Ze začátku se lidi moc nehejbali ani při přímočarých punkovějších skladbách, největší oživnutí a řezanice pak kupodivu proběhlo během komplikovaný "matematický" instrumentálky Obsessed. Po ní už se však frantíci víceméně nezastavili. Pro mě prostě jeden z největších zážitků roku a nic na něm neubral fakt, že jsem za poslední cca čtyři roky viděl Nmn hrát minimálně dvakrát ročně. Nakonec jsem i ulovil vytouženej vinyl The Worldhood Of The World (As Such), podle kterýho se jmenuje moje pražská kapela. Těžko jsem mohl bejt s tímhle večerem spokojenější.

superhrdinové

V sobotu ráno jsme vyjeli do Lyonu, abysme si prohlídli všechny ty starý domy co tam maj a všechny ty francouzský lidi, co tam bydlej. Řeknu vám, těch domů je tam fakt hafo a vesměs jsou pěkně starý! Dokonce i kašny a náměstí tam maj, tyvole! A těch lidí! Skoro samý francouzi, čoveče! Hele:

Angry Tourist a slavná kašna, jejíž jméno jsem št'astně zapomněl

řeka

radnice

párty socha

emo socha

Trsající dítě & pouliční kapela

večer

 Celá galerie je tady.

Angry Music 8.: NoMeansNo - Cats, Sex & Nazis

Pro mé přátele není žádným tajemstvím, že mám velmi rád kanadskou kapelu Nomeansno. Jejich kombinace lidskosti, osobní politiky, nepozérství a naprosto geniální muziky mě nepřestává srážet do kolen. Cats, Sex & Nazis je první píseň, kterou jsem od nich kdy slyšel. V pátek jsem měl možnost vidět Nmn hrát tenhle song naživo, což pro mě byl jeden z největších zážitků tohodle zpropadenýho roku...

We care a lot!

That's lie...

We care a lot!

You're lying...

I spy with my lizard eye and everything i see is a lie
You know when i told you i would never lie? Well, that was the first time
Take all the pleasures that you seek
May my heart be full and still be bleak
Cold and alone, hard as stone
Like a fuck when there is no one home
Beauty and fame are meaningless beside
The ability to kill with a look of your eye
But i defy you to see through me
Nothing is all that you will see

Cats, sex and nazis
That's why they call me Mr. Happy
Are you a believer? - Well I'm a deceiver
But i lied when i said that honesty was dead
I really believe all the things i say to you
It's just that none of them are true

Zombies eat human flesh
Which part do you like the best?
I like the heart the best
Zombies eat human flesh
If i haven't done all that i could do to hurt you
It's because my love is true
Or because my feelings are a lie
And we live just to suffer and die
I'll put a guarantee on all the beauty that i see
The fairest, the best, the first of the best
All those whose souls are the ugliest
Hopelessly lost in their bitterness
Love me and you shall be free to join my eternal captivity
Just don't ask me if i believe all this bull
My head is empty but my bowels are full 

I don't really think this way
I did yesterday, but not today

Cats, sex and nazis...

Zombies eat human flesh...

I spy with my lizard eye and everything I say is a lie
And what about you? What will you do?
When the sound of my voice touches you
When you hear me say, "This is true."
And the sounds of my voice touches you
This is true, this is true,
The sounds of my voice touches you
This is true, this is true!
This is true, this is true!
Cats, sex and nazis that's why they call me Mr. Happy
Why do I keep saying this over and over all the time?
Because it rhymes, moron
What do you want to hear now, a love song?
Are you in love?
Is it politically correct?
Or are you just another fucking reject?
Are you getting all of this?
Or is there something you have missed?

Zombies eat human flesh...

Do you know why they call me Mr. Happy?
Because I'm so...

...fucking...

 ...smart.

The Art Of Being Angry / Hiking Meditation

Zbytek minulýho týdne v Grenoblu proběhl opět v poklidným duchu. Jen na seznam věcí, který mě tady vytáčej, přibyly další dvě položky. V našem baráku vyměnili zámky od vchodových dveří a od sklepa za bezpečnostní. Paráda. Jenže na naší čtyřhlavou domácnost připadly jenom tři klíče. Samozřejmě jsem zrovna nebyl doma, když to všechno probíhalo, takže ten kdo ostrouhal jsem já. Klíč nejde dost dobře zkopírovat v normálním zámečnictví, jelikož je bezpečnostní. Tudíž prostě nemám klíč a když se vracím do bytu, musím se spolíhat na to, že někdo bude doma a otevře mi. Nic moc systém, čekačka na ulici už párkrát proběhla. Doufám, že brzo najdu způsob jak si svojí kopii vyrobit (zrovna zkouším přístup "řvát na landlordku, dokud to nazařídí"). Tento problém považuji za klíčový.
Další věc je banka. Nejdříve dobrým lidem z LCL trvalo zhruba dva měsíce dodat mi pin kód k internetovýmu bankovnictví; asi čtyřikrát jsem si byl stěžovat, že ho pořád nemám a oni mi jen opakovali, že ho poslali poštou, že se asi někde ztratil a že ho pošlou znova. Tudíž jsem svoje konto nemohl první dva měsíce vůbec používat. Nakonec jsem se pinu dočkal a do svého net bankingu se skutečně vlámal. Inu, zajásal jsem a poslal si na svůj nově funkční účet docela dost peněz na běžný výdaje, abych nemusel platit KB (Kreténská Banka) kartou a utrácet tak zbytečně peníze za poplatky. Zkontroloval jsem si, že peníze na účet vskutku dorazily, vyzbrojil se frasouzskou platební kartou a vyrazil jsem na svoje obvyklé nákupy husích paštik, kaviáru, drahých značkových alkoholů a podobných nesmyslů. Jenže ouha, když jsem se pokusil vybrat z bankomatu nebo zaplatit kartou na terminálu, dozvěděl jsem se, že „paiement rejeté“ nebo podobnej blábol. Chvíli jsem viděl rudě a pak potupně zaplatil Kreténskou Kartou. Zítra jdu na pobočku LCL banky rozsévat zkázu a drtit lebky. Z toho plyne ponaučení, milý čtenáři, pakliže se ocitneš v situaci, kdy budeš dlouhodoběji pobývati ve Francii, nikdy, opravdu NIKDY se nezaplet‘ s bankou LCL, nebo se z toho tutově posereš.  

Angry Tourist si z dálky vyskakuje na Mt. Blanc

O víkendu jsme se s kamarády z Norska a Némecka (Pål & Sebastian) vydali na tůru do nedalekýho horskýho masivu Chartreuse. Plán byl v sobotu vylézt na vrchol hory Grand Som, přespat ve stanu někde na příhodným místě v místní „divočině“ a v neděli podle situace pokračovat někam na další kopec nebo se vrátit. V sobotu ráno byla v Grenoblu pěkná mlha a kosa. A tak když jsem v sedm ráno rozespalej v pohorkách a s krosnou šněroval na kole na místo srazu, trochu jsem pochyboval o smyslu našeho počínání. Vyrazili jsme autem do vsi St. Pierre de Chartreuse. Naštěstí jsme záhy vyjeli nad mraky a uzřeli slunko, takže moje obavy z počasí byly na čas zapomenuty. Po chvíli lehce zmatenýho popojíždění po St. Pierre jsme našli místo k zaparkování hned u začátku značený trasy na Grand Som. Inu, jali jsme se patlat po rozbahněný cestě směrem vzhůru. Nicméně zabráni v hovor jsme skoro okamžitě ztratili správnou cestu, čehož jsme si, jak už to tak bývá, všimli až když už bylo příliš pozdě. Stáli jsme kdesi v lese a na mapě jsme se nemohli zaboha najít. Za použití tý nejselštější logiky jsme se rozhodli, že prostě půjdeme směrem nahoru a časem narazím na nějakej orientační bod, podle kterýho zjistíme, kde na mapě jsme. Díky tomuhle rozhodnutí jsme se za chvilku škrábali asi do 40% rozbahněnýho krpálu, na kterým bylo s krosnou umění aspoň udržet rovnováhu a prostě nepřepadnout dozadu. Po nějaký době tohoto pachtění jsme sice stanuli nad linií posledních stromů, ale zato čelem ke kolmý skalní stěně. Alespoň jsme podle okolí zjistili, kde se na mapě nacházíme. K našemu překvapení jsme stáli na opačný straně horskýho hřebenu vedoucího k vrcholu Grand Som, než jsme měli původně v plánu. Následovaly asi tři hodiny pobíhání po útesech, skalních stěnách, suťoviskách a sněhových polích za účelem znovunalezení správný cesty. 

Naše snažení ale nakonec vyústilo v prostý obejití celýho hřebene a na vrcholek Grand Somu jsme tak došli z opačný strany, než jsme původně zamýšleli. Našeho cíle jsme dosáhli někdy mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední. Celej den nám svítilo slunko, občas jen trochu foukalo. 

V tuhle chvíli se od nás odpojil Sebastian a v řídnoucím světle s čelovkou na hlavě vyrazil strmou skalní stěnou zpátky k autu a následně do Grenoblu (přežil). Já a Pål jsme slezli jen trochu níž do údolí a vedle prázdný bačovský chajdy jsme postavili stan. Rána pro sebevědomí byla, že se nám z mokrýho dřeva nepodařilo rozdělat oheň. Tak jsme v zimě a tmě jenom povečeřeli a šli spát. 

Salaš u kterej jsme stanovali

V noci byla kupodivu pěkná zima a foukalo, takže jsem toho moc nenaspal (potřebuju novej = použitelnej spacák). Nebylo to tak zlý, jako když jsem ve Finsku na konci října vyrazil s kámošema na túru do parku Repovesi. Tehdá jsme tam taky přespávali a já byl vybavenej jenom macho sebevědomím a tenkou dekou, takže ve finále jsem kvůli zimě vůbec nespal, jenom jsem skoro celou noc chodil dokolečka kolem tábořiště, abych se zahřál. Ale zpátky k víkendu, v neděli ráno jsme se shodli, že toho máme po vyčerpávající sobotě a nic moc spánku plný zuby a vydali se rovnou zpátky do st. Pierre chytit autobus do Grenoblu. 

Hororová kaple, kterou jsme potkali cestou do civilizace

Galérie z tohoto podařenýho výletu je zde! 

Long days, short life

Od minulýho příspěvku se toho mnoho neudálo, proto jsem nepovažoval za nutný nic zaznamenávat. Nicméně tok dějin se nezastavil úplně!
V poslední prázdninovou sobotu jsem se s jedním podobně jako já postiženým ski-addictem znovu vypravil do Les Deux Alpes, nebot' předpověd' počasí byla parádní a beztak bylo tužku co dělat. Jeli jsme jen na otočku a protože se Matsovi údajně rozbil budík a zaspal (divný, němci by měli bejt organizovaný puntičkáři, ne?), dorazili jsme na místo až v 10 dopo. Fronta jako prase a žádný slevy pro studenty, protože tohle je přeci pre-season, čili luxus. No, když už jsme tam byli, tak jsme těch 27 éček za permanentku vyplázli (au) a jali se vyčkávat v oný praso-frontě. Nahoře na ledovci se naštěstí ukázalo, že většina přítomných jsou jen snobové užívající si oný luxusní před-sezóny. To znamenalo, že se polovina davu okamžitě po výstupu z lanovky odebrala do restaurace (rest & urinace - místo, kde si odpočinete a dojdete si na malou, kdybyste nevěděli), odkud už nevystrčila nos (ani nic jinýho). Takže svahy byly poměrně vylidněný, což bylo fajn a naše původní zděšení a obavy z přecpanejch sjezdovek se odebraly do knajpy spolu se snobama. Super sníh, slunko, aussichty všade kolem...den jak malovanej! Koneckonců, podívejte se sami:

So very Angry!

Mats

Kung-fu lyžař, brzo bude mít asi vlastní seriál

Nelez tam!

Hustá viliž!

Nakonec tady ve Francii budu psát místní verzi český diplomky - Grand Mémoire. Vychytrale jsem si za vedoucího zvolil onoho Sebastiana, se kterým jsem byl na lyžích a na ferátě a obecně je to fajn týpek. A ještě vychytraleji jsem si za téma vybral "Opportunities and challenges in user communities in the winter sport industry", aby mě psaní bavilo a zajímalo (jev v mých univerzitních studiích naprosto nevídaný). Držte mi palce, snad jsem si tim nenakálel do bot. Taky jsem začal obesílat různý srandovní společnosti kvůli mý povinný letní stáži 2013, s tim mi držte palce ještě víc.
Jinak se pozvolna probírám z borelicko-antibiotikový otupělosti, začínám zase rozeznávat barvy, vrátil se mi čich i hmat a už skoro šest dní jsem se spontánně nesamovznítil. Jinými slovy, moje fyzická schránka se snad vrací do normálního provozu. Díky tomu doufám začnu žít o dost sociálnějším životem a nebudu furt zalezlej na cimře. Tenhle víkend jsem teda přišel o několik zaručeně super duper cool večírků, ale to nebylo kvůli zdraví, ale kvůli školním povinnostem (fuj, zodpovědný chování?). Víkend jsem strávil ve společnosti Hegelových a Marxových spisů. Prima čtení, ale jestli je vrah zahradník nebo lokaj se v nich nedozvíte.
Začal jsem i pozvolna sportovat a zatim jsem sebou nikde nepraštil ani mi neodpadla žádná podstatná součást, takže jsem čím dál tím optimističtější.
A co čert nechtěl, za měsíc mi bude šestadvacet, to to letí, panečku.
Opatrujte se,
váš divnej (o)patron