Pakliže se to k vám náhodou ještě nedoneslo, tak hardcore je víc než hudba! Čím lopatovitější a nasranější tím lepší. Je mi celkem buřt, jestli ta či ona kapela hraje samý klišé a okoukaný postupy, ale pokud to umí podat tak hlavydrtícím způsobem jako Strife na jejich nový desce Witness A Rebirth, tak jsem jim neskonale vděčnej a všechno jim to žeru. Tahle muzika na mě prostě funguje, pomáhá mi. Když se zrovna zdržuju v Praze, tak jsou koncerty přesně takovejchle kapel oním ventilem, kterým ze sebe dostanu přebytečnou energii, frustraci a nasranost na rozličná příkoří člověka žijícího v "prvním světě".
To že Strife hrajou na Sedmičce 24.4.2013 jenom nasazuje korunu mýmu odshora až dolu posranýmu pobytu v Grenoblu. Je to totiž týden před mým návratem. Doprdeleprácekurvauž!! Tak rád bych byl u toho... jděte tam, bude to nářez!
Na to, že o tři tejdny minu již zmiňovaný Lighthouse Project, v jejichž tour jsem doufal poslední čtyři roky, radši ani nemyslím... Jděte tam taky! Bude to mega-nářez! A kupte si triko a desku, podpořte je!
Zatímco vy budete mocně moshovat na tyhle dvě super kapely, já si přečtu něco pěknýho o "Big data a jejich použití v inovaci" ve svym kamrlíku v G-town a odšktnu si z kalendáře pár posledních zbývajících dní.
V úterý byl další volnej den a sněhový podmínky neskutečný - padalo několik dní, takže mraky čerstvýho prašanu. Bohužel s tím bylo spojený i extrémně vysoký lavinový nebezpečí (tahle zima je v Alpách zatím vůbec dost nešt'astná, co se obětí lavin týče). Nicméně toho jsme moc nedbali a s mantrou "we're gonna stay safe" jsme vyrazili kam jinam, než do La Grave. Motivace byla obrovská, cestou jsem v autě vibroval adrenalinem, protože La Grave bylo kvůli sněžení zavřený od víkendu, což znamenalo cca 80 čísel netknutýho prašanu! V La Grave! O moc lepší dny už v životě snad ani nastat nemůžou.
O to větší bylo naše zklamání, když nám po chvíli zevlování u kasy (ani ji neotevřeli) vlekaři oznámili, že hora zůstane toho dne nadále zavřená, nebot' nebezpečí lavin je prostě moc vysoký. Vlekaři nahoře na stanicích rozhodli a nic se s tím dělat nedalo. Putain!
Naskákali jsme tedy do našich samohybů a odswingovali o údolí dál - do starýho známýho resortu 2 Alpes. Sice nic moc volnýho terénu, ale čerstvýho sněhu tam bylo taky požehnaně, takže den to byl nakonec i tak epesní. Dvakrát jsme si sjeli i nejdelší freeride běh, co v 2 Alpes je a na který jsem si už dlouho brousil hrany lyží. Dle mýho názoru je to i ta nejlepší věc, co jde v 2 Alpes najít.
Měl jsem s sebou kameru, ale jelikož jsem zmatkář na entou, měl jsem jí celej den v režimu sekvenčního focení a ne natáčení videa. Takže po návratu domů na mě místo videí z oněch krásnej lajn, který jsme rozprášili, čekalo 2146 fotek sněhu. Skoro jsem si trhal vlasy, zrovna záběry z toho dne by byly skvostný! Ale aspoň sem takle můžu rovnou hodit pár fotos:
marný čekání na otvorení La Grave
z vlastního pohledu
meteo stanice
strmost
smiling with anger!
V sobotu odjíždím na týden do Val d'Isere, kde se bude konat každoroční lyže/párty akce mojí francouzský university - Altigliss. Zatím mám v plánu rovnoměrně rozdělit čas mezi studium na čerstvým vzduchu a lyžařský orgie. Doufám, že si konečně zkusím i nějakou tu tůru na sněžnicích s následným sjezdem do kopru volným terénem. Tak držte palce na počasí.
Dneska z trošku jinýho soudku. Takovouhle hudbu normálně moc (skoro vůbec) neposlouchám. Ne že bych měl předsudky, nebo si zakládal na nějaký póze, ale prostě a jednoduše mě nebaví. Nenacházím v ní nic podnětnýho a je na mě strašně pomalá.
Na druhou stranu si ale občas rád pustím jednu z následujících kapel, který pro mě přece jenom určitý kouzlo mají. Připomínají mi Finsko a zahání stesk po tý srandovní severský hatmatilce.
Teflon Brothers:
Další tejden je v tahu. Čtyři dny prosezený ve školních škamnách a tím pádem i po okraj naplněný spoustou nových vzrušujících poznatků. Naštěstí bylo v pátek volno, jinak by mi asi samou radostí ze studia implódovala hlava. Bylo krásný počasí, tak jsme se s kanad'anem Colinem a norem Palem rozhodli vylézt na horu Néron (1298 mnm), která je hned u Grenoblu - koukáme na ní ze školních oken. Ve dvanáct jsme se srazili u školy a na kolech dojeli na kraj Grenoblu, kde začínala horská silnice na jejímž konci byl nástupovej bod na túru. Bohužel by se na ní naše kola-vraky nejspíš rychle rozsypaly, tak jsme je zamkli a na další cca 4km stoupání po silnici vyrazili pěšky. Colin ale záhy iniciativně stopnul ochotnej francouzskej pár, kterej nás odvez až na místo, kde začínala značka. Byli moc fajn, poradili kudy kam a trochu mi tak vylepšili mínění o žabožroutech. Maličko nás ale zmátlo, když říkali, že je to túra na cca sedm hodin. Začali jsme tušit, že jsme časovej plán asi pěkně podcenili. Bohužel měli pravdu, po třech hodinách jsme se doškrábali jen na první vrcholek hřebene, po kterým to k hlavnímu vrcholu (samotnej Néron) bylo ještě asi dvakrát tak daleko. Bylo už dost pozdě a nechat se chytit tmou na hřebenu by bylo nemoudré, tak jsme se pokochali ausblickama a táhli zase stejnou cestou zpátky. Samotnej výstup byl docela náročnej s několika značně exponovanejma místama, nepříjemnejma sut'oviskama a spoustou trní - hadry a ruce mám pěkně rozdrápaný. Díky tomu to ale bylo i zajímavý a co nejdřív se tam chceme vrátit, tentokrát trochu časněji, abysme si trasu stihli projít celou.
Les 7 Laux v dálce
vpravo první vrcholek hřebene - nejdál, kam jsme toho dne dolezli
Grenoble
procházka
Po návratu domů jsem ve schránce našel dopis z CAFu (ona instituce, kterážto poskytuje studentům příspěvky na bydlení). Byla to výzva k doplnění všech mých dokumentů, konkrétně jim mám prý dodat nájemní smlouvu, dokument, který jsem jim už předal dvakrát. Chvíli jsem opět viděl rudě, protože to přirozeně znamená, že moje žádost není ani po šesti měsících vyřízená. Stále jsem od nich nedostal ani eurogroš. V pondělí jdu tedy znova do jejich kanclu - už potřetí jim dát kopii svojí nájemní smlouvy. Očekávám další oznámení v duchu "děkujem za trpělivost, omlouváme se, do šesti týdnů bude žádost vyřízena". Kam se hrabe Don Kojot a Sančo Panda. Znamená to, že peníze asi dostanu na cestu domů, jestli vůbec někdy.
Nelíbí se vám to? Jste nasraní? Držte hubu a krok, tak to chodí.
V Grenoblu nám na chvilku propuklo Jaro (ale fuj). Ve městě teploty na triko a na okolních horách obleva. Naštěstí se má od středy zase výrazně ochladit, takže Angry Lyžařská Odysea bude doufám záhy pokračovat. To ale nic nemění na faktu, že tento víkend byl ideální čas aktivovat studijní mód a zavřít se s bichlema a počítačem do knihovny. Dva krásný slunečný dny jsem bádal nad několika nebetyčně zajímavými problémy. A na konci tohoto povnášejícího víkendu mohu upřímně říct, že mě NEZAJÍMÁ vývoj chudoby ve Francii, NESEROU mě možná řešení umělých menežerských dilemat už vůbec mě NEVZRUŠUJE psaní traktátů na téma "Exploring organization culture and routines". Tím nechci vzbudit dojem, že si stěžuju. Naopak se cítím velmi dobře a spokojeně, nebot' jsem se přemohl a tuhle horu kravin a zbytečnejch žvástů jsem pokořil!
Střih videa jde bez myši pomalu, ale nejistě. Přesto doufám, že v následujícím týdnu sem onen již hotový produkt naperu.
Tohle bude super koncert, tak tam běžte! Diät jsou personálně spřízněni s bohužel již zaniknuvšími Mönster, jednou z pro mě hodně důležitých kapel. Po dubnovým koncertě Lighthouse Project je tohle druhá akce, kvůli který hořce lituju, že nejsem v Praze. Diät si můžete poslechnout tady.
Minulý měsíc jsem sem toho moc nenapsal, nebot' jsem jeho první třetinu strávil ještě v post-antibiotikovým útlumu (takže jsem byl rád, že jsem rád, ač jsem rád nebyl - nebylo proč) a ve zbylých dvou třetinách jsem bud' lítal po horách, pilně studoval anebo prostě zíral do zdi. Vy všichni studující nebo čerstvě dostudovaní to asi znáte víc než dobře. Jak vám sepsání jedné á-čtyřky na vzrušující téma "Struktura organizace - tradiční pohled" zabere nekonečných šest hodin, páč máte najednou v pokoji děsnej bordel, kterej prostě musíte uklidit/je třeba v pravidelných intervalech chodit kontrolovat, jestli se světýlko v lednici po otevření dveří skutečně rozsvítí/"hele, modrý auto! tý jo!"/kytara se na vás ze stojanu směje tak vyzývavě... Ano, je tomu tak, stále bojuji s nedostatkem umu zorganizovat a efektivně využít svůj čas a hlavně s faktem, že pokud mám pracovat na úkolu, který mě nezajímá nebo nebaví, bud' okamžitě usnu, nebo mi vědomí odpluje kamsi do dáli. Už na základní škole říkaly pančelky mojí máti na třídních schůzkách "Však on není blbej, jen kdyby byl občas duchem tady s náma". Avšak i přes tento hendikep se mi pořád daří školu zvládat bez větších obtíží. Až na francouzštinu, ale rozhodl jsem se zatvrdit a tu přiteplenou hatmatilku ovládnout alespoň natolik, abych zvládl triviální konverzaci o počasí a bez problému složil závěrečnou zkoušku. Ve škole mě ted' čekají tři relativně nabitý týdny, potom týden
volno (lyžé ve Valdyzér, volé) a v dubnu už nemáme žádný rozvrh. Jen
sem-tam nějaká zkouška a hlavně příprava ve formě samostudia na
závěrečný mega-zkoušky, který proběhnou v posledním dubnovém týždnu.
Radostné (?) vyhlídky!
Mimo školu stále pilně pidlikám na kytaru, z čehož mají nesmírnou radost zejména moji spolubydlící. Ale čím víc hraju, tím víc mě to baví, takže maj smůlu, holenci. Plán je totiž takový, že ihned po návratu do Prahé naskočím zpět do Thalidomide a Worldhood. Abst'ák po hraní s kapelou začíná nabírat kosmický rozměry.
Onen návrat domů se kvapem blíží, už mi tu zbývají jen dva měsíce. Přesněji řečeno se již jen jedenapadesátkrát vyspím a pomažu od žab a baretů k pivu a párkům. Samozřejmě, že až ted' si začínám konečně naplno užívat ono nekonečné přírodní hřiště okolo Grenoblu, takže se mi odtud chtít nebude ani za mák, tím jsem si jistej. Nu což, tak je to se mnou pořád.
Moje lyžařská odysea nabrala v únoru správnej směr - blblo se, co to šlo. V porovnání s chudým lednem (jedinej prachmizernej den na lyžích - lavinovej kurz v 2 Alpes, pak anibio) to byly doslova orgie!
Začal jsem v první čtvrtek v únoru v Les 7 Laux. Zrovna když mohutně napadlo a prašanu byly uplný ladovský peřiny. Bohužel o tom věděli i všici místní, takže rychle braly za svý. V ten den jsem poprvý po nemoci zase stál na lyžích, takže jsem byl slabej jak kotě a po třech prašanovejch bězích jsem byl naprosto vyčerpanej a lyže si se mnou dělaly, co chtěly. Byl jsem tedy rád, že jsem měl jen půldenní skipas a po obědě jsem jel se Sebem zpátky do Grenoblu, on musel učit, já musel na fráninu.
Ale nevzdal jsem se, hned další den jsem vyjel do Alpe d'Huez, obrovskýho a bohužel i předraženýho střediska ve stejnym masivu jako je Les 2 Alpes. Dal jsem si den na sjezdovkách (fuj, takovejch lidí kolem!), abych se trochu rozhejbal a zas se do toho dostal. D'Huez je fajn, hlavní resort je sice dost nuda, ale stranou od něj leží výborná ultra-dlouhá černá sjezdovka a spousta menších zábavnejch svahů mimo hlavní centrum střediska. Ale za ty prachy už tam nepojedu.
d'Huez
Následující týden jsem se konečně dočkal a (opět) se Sebem a jeho dvěma kamarádama jsme se vypravili do La Grave. To je místo bez sjezdovek, jen přírodní terén. Z vesničky La Grave (1450 mnm) vás vytáhne jediná gondola nahoru na ledovec (konečná stanice - 3600 mnm) s dominantním vrcholkem la Meije. Gondola je schopná nahoru pobrat cca 400 lidí za hodinu, takže vzhledem k rozloze terénu a spoustě cest je hora celkem liduprázdná. Naprosto jinej zážitek, než lyžování ve středisku. Byl jsem unešen! Má to ale i svý negativa, je to hodně nebezpečný (útesy, trhliny v ledovci přikrytý sněhem, lesy, vzdálená pomoc v případě prúseru,...). Navíc člověk musí bejt hodně pokročilej, aby naplno využil všechny možnosti, který La Grave skýtá, takže jsem měl chvílema problémy, ale nic, co bych nezvlád. Vzhledem k tomu, že jeden běh dolů má zhruba 2000 vejškovejch metrů, se cestou pořád mění sněhový podmínky. Nahoře to může bejt krásnej prašan a dole zmrzlý boule. Poprvý jsem si tam zakusil jízdu v lese, což je namoutě adrenalinová zábava. Za den jsme stihli čtyřikrát nahoru a dolu. Bylo to parádní, je to neskutečný místo, doufám, že se tam tuhle sezónu ještě co nejvíckrát podívám. Problém je totiž, že aby bylo La Grave opravdu zábavný, musí bejt ty správný podmínky. Proto pořád sleduju předpověd' a hned jak tam napadne, jedu.
Angry Tourist vyhrožuje vrcholku la Meije
Následovalo tradiční 2 Alpes s čechem Ondrou, Alinou, její španělskou kamarádkou a Kárlem. Relax den, hlavně sjezdovky a pár menších off-piste běhů.
Další den v horách byl klasickej pondělní půlden v 7 Laux (odpo hajdy na fráninu od 16:45). Krásný všední pondělí, dopo na lyže a po obědě povinnosti. Na takovej život bych si rychle zvykl. Vůbec mám pocit, že (pokud jsem teda zrovna zdravej) využití volnýho času mě tady tak nějak víc naplňuje. Když žijete takhle blízko Alp, tak o víkendech a volnejch dnech můžete lízt, chodit na ferraty, lyžovat, dělat zimní tůry s lyžema, jezdit na horskym kole, nebo jen tak vejletit v pohorkách. Super!
Matsův a Štěpánův pondělní oběd
No a konečně v uplynulým týdnu jsme já, Pal, Seb, Mats a jeho tři německý kamarádi vyrazili na tři dny do Itálie do Sestriere. Byl to Matsův nápad, jeho tři kamáradi přijeli na návštěvu z Německa a chtěli nějaký pořádný ježdění. Tak jsme prolezli všechny meteo stránky a vynašli jsme, že nejvíce sněhu (v rozumný vzdálenosti od Grenoblu) bude právě v Sestriere.
Inu, v pondělí jsem měl budíka na 5:00 ráno, ověsil jsem se všim vybavením a jako pochodující vánoční smrček jsem vyrazil na asi dvacetiminutovou štreku na místo srazu. Všude bylo šílený nálední, ale aspoň mě to probralo. Nacpali jsme auto po střechu a vydali se na cestu. Na místě jsme rovnou skočili do lyží a vyrazili jezdit. Celý pondělí bylo zataženo a pořád sněžilo, tak jsme logicky jezdili jen po lese, protože to bylo jediný místo, kde člověk trochu obstojně viděl. Já teda viděl i všechny svatý, protože jsem byl strašně nevyspalej a les to byl pěkně prudkej a těžkej na ježdění. Sněhu se v něm drželo po pás, takže pády aspoň nebolely. Ale popral jsem se s tim a na konci dne se mi ani nechtělo na apartmán. Ten byl vymrzlej jak kráva a nešel vytopit, tak jsme šli za odměnu na parádní italskou pizzu (slovy Duffmana - "ou jé!").
V úterý už nepadalo a svítilo slunko, takže jsme ještě před otvíračkou netrpělivě stepovali u vleku. Poprvý jsme si teda prohlídli, jak to tam vlastně vypadá a vydali se hledat nějaký pěkný off-piste místa. Našli jsme na první pohled jedno krásný, jenže ouha, bylo plný šutrů. Já vyvázl v pohodě, ale ostatní neměli moc kliku. Většina si orvala lyže a Seb upad tak blbě, že mu šutr spustil lavinovej airbag (pro neznalé), takže se dolu dosoukal s dírou v prkně a balónem kolem hlavy. A jeden z němců si úplně utrh hranu na snowboardu. Takže tihle dva smolaři jeli rovnou dolů do vsi hledat servis a půjčovnu. My co zbyli jsme se odebrali na opačnou stranu údolí, protože na tý ranní nám evidentně pšenka nekvetla. A dobře jsme udělali - našli jsme krásnej dlouhej freeride run na úbočí hory Monte Motta, na kterým jsme strávili zbytek dne.
Středeční dopoledne bylo opět smolný, protože Pal hned při první jízdě upadl v prudkym žlebu kdesi v lese a ztratil v hlubokym sněhu lyži. Byl s nim jen jeden z němců. Chudáci hodinu kopali lavinovejma lopatama kolem místa Palova dopadu, než jsme je v tom obřím lese našli. S naší pomocí jsme lyži asi po čtvrthodině konečně našli a jeli jsme rovnou na oběd. Odpoledne jsme tak radši zase věnovali Monta Mottě - našli jsme alternativní verzi cesty z předchozího dne, takže zas bylo co objevovat. Fantastico! Po ježdění rovnou do auta a zpátky do Grenoblu.
Angry Tourist v italským backcountry
Mats vyráží
víc prašanu než dokážete sníst!
THALIDOMIDE crew
Včera jsme si ještě střihli den v 2 Alpes. Super sobota s krásnym počasím.
At' se práší za kočáárem!
Stříhám z toho všeho opět i video, ale bohužel mi zemřela myš, takže to jde pomalu (a je to trochu o nervy). Tady je zatím aspoň rajčatová galerie z měsíce února.
No a zatímco já si tady užívám bílého zlata a bojuju se školou, takhle vyváděj mí klucí zlatí Thalidomidí:
Hrál bych až hrůza...inu, člověk nemůže mít všechno najednou.
I've been down & out I often feel left out My luck never seems to last I often lose what I've got Which never seems to be a lot I can't find a reason to get out of bed...
Kings of Nuthin jsou kapela, kterou mám nesmazatelně vrytou do paměti díky jejich dvoum převelice divokejm koncertům, na který jsem se vypravil ještě coby gymnazista prahnoucí po rokenrólu. A nestačil jsem se tenkrát divit. Dostalo se mi osmi ošklivejch, pokérovanejch, ožralejch trotlů, oháklejch podle poslední módy roku 1930, který dělali strašněj bordel, zapalovali svý nástroje, pódium, sebe i publikum a do toho ještě stíhali přesně a sehraně drtit svůj osobitej "rhythm'n'booze". Zážitek to byl vskutku intenzivní. Za vše mluví fakt, že tahle kapela už pravděpodobně nikdy na tour nevyjede, neb hlavní zpěvák je na pěknejch pár let v lochu. Jejich muzika je zmatená kombinace punku, swingu, r'n'b a trochy hardcoru. Těžko bych vybíral pro Angry Music číslo 13 lepší kapelu. Bad Luck, Black Eyes and Bad Tattoos a Out Of Time, Out Of Luck, Out Of Tune and Drunk As Fuck jsou jejich hesla, prostě chaos, chlast, kérky a saxofony. Kapela s duší.
...pick up your head and stop your crying get busy livin' or get busy dyin'!
