Tak teda Kaiteriteri. To
ještě všechno vypadalo mile, nekomplikovaně a neškodně. Život v Kaikouře se
mi hezky ustálil, chodil jsem si do práce, po ní ven, pracovní víza jsem měl
dohodnutý u Hislopů a nic moc mě netrápilo. Moje největší starost tak byla co s volnýma
víkendama. Jak už jsem psal, do surfování ani kajakování jsem se mi moc
nechtělo kvůli mý vrozený averzi vůči vodě. Na kolo toho kolem Kaikoury bylo
pramálo, tak nezbejvalo, než ho naložit do auta a odjet někam, kde by se na něm
dalo užít trochu srandy.
Jeden z víkendů jsem
se rozhodl pro bikepark v Kaiteriteri, protože proto. Bylo to daleko, to
jo, ale těšil jsem se na řízení a podle popisů na těch internetech to vypadalo
jako místo přesně na míru mejm schopnostem. V pátek po práci jsem trochu
zabojoval, a s menšíma komplikacema se mi povedlo vyoperovat z Myšana zadní
sedačky - čímž jsem vytvořil hodně spartánskýho camper-kombíka. Předpověď na
víkend pro Kaiteriteri vypadala uplně žůžo, takže jsem v sobotu ráno, po obligátním
zaspání, nacpal kolo a karimatku do káry a nadšeně vyjel. Nejdřív se jelo v pohodě,
ale pak někde u Blenheimu, zhruba ve třetině cesty, začalo pršet. Řikal jsem si
„nevadí, ještě to je dvě a půl hodiny cesty, to je jenom tady, však se vyčasí“
a úsměv na ksichtu mi zatím držel. Jenže v Nelsonu, což bylo od cíle jenom
slabou hodinku, pořád chcalo jako kráva a těsně před Kaiteriteri jsem už posílal
Zákopčaníkova novozélandskýho kolegu vod fochu do horoucích pekel, protože jsem
kvůli množství vody padající z nebe musel jet po dálnici asi tak padesátkou.
Původní plán pro první den zahrnoval i půlden v onom bikeparku, kterej ale
tim pádem vzal za svý. Když pani v kempu, kde jsem se kolem druhý
odpoledne registroval, viděla můj nadšenej výraz, tak mi aspoň prozradila,
že zejtra už má bejt fakt hezky. Tomu jsem rád věřil, ale stejně jsem v tu
chvíli doufal, že kiwácký meteorologové shoří v pekle. Zbytek dne jsem tak
jenom popíjel pivko ve svym novym karavanu a čet si. K večeru na chvíli
přestalo pršet, tak jsem se šel projít po okolí. Našel jsem výbornou pohlednicovou
pláž a džungloidní les, ale déšť mě zas brzo zahnal do auta a na kutě. V autě
se spalo nic moc, páč jsem ještě tehdá neměl vyrobenou postel. Ne že bych jí
teda dodnes pořádně udělal.
 |
| Angry Tourist visits Kaiteriteri |
 |
| ranní kýče |
 |
| Písečný lidi maj v Kaiteriteri letní vilu! |
 |
| Ahoj, já jsem Záhoř a tohle je mý lože |
 |
| ranní výhledy |
 |
| ranní tlama |
I z toho důvodu jsem
se ráno probral už někdy v pět. Naštěstí jsem se probudil do
překrásnýho slunečnýho dne. Dal jsem kafe, müsli, šel zkontrolovat východ
slunka na pohlednicový pláži (tyjo!) a šel na kolo. Ježdění v Kaiteriteri bylo
fakt naprosto geniální! Nejdřív se muselo vyjet až nahoru (cca 800 vejškovejch
metrů, ale po zábavným trailu, takže to ani tak nebolelo) a pak sjezd zpátky k parkáči
trailem dle výběru. Nejlepší trasy byly Jaws (deficie slova flow), Rock’n’Roll
(super hrubej oldschool) a Corkscrew (nekonečný switchbacky cestou nahoru).
Překvapilo mě, kolik lidí se tam motalo na e-bicích (kola s elektrickym motorem).
Pochopim ještě, pokud tuhle obludnost sedlá nějakej čipernej senior, kterej už to
sám neušlape a pořád cítí potřebu trestat sjezdy. Ale mladý junáci na těchhle
krámech sklízí jenom moje nejhlubší pohrdání. Jako kdyby to někoho zajímalo,
co? Kolem pátý odpo už jsem se sotva udržel na nohou, tak jsem to odpískal
zpátky do Kaikoury. A to jsem měl před sebou ještě ty necelý čtyři hodiny za
volantem. Odjížděl jsem ale s obrovskym úsměvem a náladou vpravdě euforickou.
Velmi kvalitní víkend. Ale
jak se záhy ukázalo, jeden z posledních Kaikourskejch.
Nikdy bych neřek, že se
jednou octnu v epicentru velkýho zemětřesení. Ale kdo by tohle o sobě taky
řek, žejo. Je to jedno z těch reálnejch nebezpečenství, který je asi tak
stejně pravděpodobný, jako že s váma spadne letadlo, srazí vás ožrala
v autě, nebo že vyhrajete ve sportce obnos větší než litr. Víte, že se to
stát může a když to pak náhodou přijde, tak je to vjem natolik neskutečnej a
silnej, že vůbec nestíháte nijak reagovat. Neděle
14. Listopadu 2017 byla pro mě fakt dlouhá. Celej den jsem byl v práci
a měli jsme hodně napilno. Abych se pak odreagoval, šel jsem si
zatrénovat. Domů jsem se doplazil někdy v devět a sotva jsem do sebe
naházel poslední sousta večeře, už jsem spal jako Milan Špalek. Spal jsem fakt
hluboce a těsně po půlnoci jsem měl srandovní sen o tom, že se mnou postel
skáče po pokoji a spadlo na mě mý kolo a knihovna. Pak se k tomu přidal
hysterickej řev mojí spolubydlící Sky (fakt se tak jmenuje - Obloha) a mě
došlo, že se mi to nezdá. Sky řvala, že jsem určitě mrtvej, protože nevylejzám
z pokoje. Vyhrabal jsem se z postele a dopotácel se do dveří, což je
poměrně obtížnej úkol, když vám podlaha pod nohama ustřeluje do stran klidně o
metr a skáče nahoru a dolu. Dveře vedly do chodby, kde na mě ze svejch pokojů
vyděšeně zíraly obě moje spolubydly - Obloha a Ashleigh. No a takhle jsme strávili ty krásný dvě
minuty, který ono zemětřesení trvalo. Každej ve svejch dveřích vyděšeně čumící
na ostatní a poskakující s podlahou všudemožně. S barákem to mlátilo
neskutečně, vlnil se jak z papíru, celou dobu bylo slyšet něco jako
strašně hlasitý hřmění. Celý to bylo děsně prudký, rychlý a (kupodivu) náhlý a
nečekaný. Když bylo po všem, rychle jsme zkontrolovali dům, všechno vypadalo
ok. Nefungovala elektrika a netekla voda. Venku v Kaikouře byla naprostá
tma, elektrika nešla nikde. Asi po deseti minutách začal bejt na ulicích
strašnej provoz, kdo moh, jel kontrolovat svoje rodiny a známý. Taky bylo
vyhlášený akutní Tsunami varování, takže všichni se stahovali na kopec do parku
k nemocnici, kterou jsme měli za rohem. Po onom hlavním náporu byly celou
noc ještě obrovský aftershocky, při kterejch to vždycky zase vypadalo, že nám
barák spadne na hlavu.
Nejdřív jsem teda pokontroloval dům, zkusil uklidnit Sky a pak jsem nevěděl co
se sebou. Klepal jsem se adrenalinem a těžko se mi soustředilo. Asi po hodině
jsem se rozhodl, že se pojedu podívat za město na farmu k Hislopům, jestli
je všechno ok a jestli nepotřebujou pomoct. Jel jsem pomaličku kolem parku,
kterej byl přeplněnej zmatenejma a vyděšenejma lidma v pyžamech a tak.
Spousta z nich byli turisti, co byli v Kaiks třeba jen na jednu noc.
V autě jsem chytil dva velký aftershocky, což nebylo nic moc – auto mi
najednou pod zadkem uletělo třeba metr do strany. Na kraji Kaikoury přede mnou
najednou zmizela silnice – byl tam zlom, silnice se propadla napříč. Takže z města
se nedalo vyjet. Vrátil jsem se teda zpátky. Šli jsme pak k nemocnici,
která jako jediná měla elektriku díky záložním generátorům – a tim pádem taky
funkční wifinu. Aspon jsem mohl napsat svejm blízkejm, že jsem naživu.
Po zemětřesení zůstala
Kaikoura naprosto dokonale odříznutá od světa. Pobřežní dálnice na severu i na
jihu byla zablokovaná obříma sesuvama. A jediná vnitrozemní silnice jakbysmet. Doslova.
Žádný zásoby, elektrika, voda, benzín. Mejm zaměstnavatelům, rodině Hislopů, to
pobořilo barák, ale jejich kavárna zůstala relativně v pořádku, jen to
zničilo zásoby. Jenže v odříznutý Kaikouře a s výhledem, že první
turisti přijedou zas třeba za půl roku nebo kdy, jim najednou zůstalo na krku
osm zaměstnanců, přičemž reálně v blízký budoucnosti potřebovali tak
maximálně tři. Tak jsem se rozhod, že odjedu, hned jak to půjde. Práce pryč, víza pryč, všechno pryč. Armáda pak pomocí
vrtulníků a lodí během prvních cca čtyř dnů po zemětřesení evakuovala všechny
turisty a lidi, co nechtěli zůstat. Já zůstat musel, nemohl jsem odjet bez
auta. Nakonec z toho byly dva tejdny čekání, nejistoty a frustrace. Nikdo
netušil, kdy budou moct odjet lidi v autech. Intenzivně se pracovalo na
vyklizení vnitrozemní silnice z Kaiks, ale silný aftershocky a špatný
počasí den odjezdu pořád odsouvaly na neurčito. Ve městě nefungovala
kanalizace, takže první tejden žádný sprchy a celou dobu se nesměly používat
záchody. Po městě byly toitoiky, ve kterejch se brzo začla šířit střevní
chřipka. Paráda. Všechnu vodu jsme museli pořád převařovat. V místním supermarketu
zůstaly jen nějaký konzervy, ale ve městě byl naštěstí stan červenýho kříže s jídlem.
Prostě tyhle dva tejdny nebyly zrovna nejpříjemnější. Ale bylo super pozorovat,
jak byli místní semknutý a jak si pomáhali a navzájem se podporovali.
A moje tradiční
rajče-galerie: Kaiteriteri & Earthquake
O tom, jak mě konečně
pustili z Kaikoury ven, zase příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat