středa 2. dubna 2014

Praha vs Kopce vs Hory

Co čert nechtěl, zase je tu letní čas. To je ten půlrok, kdy je pořád světlo, vedro, ptáci řvou, hmyzové koušou a na lyžích se člověk nesveze, ani kdyby se naruby obrátil. Pokud ovšem není dostatečně movitej, aby se za touhle kratochvílí odebral na jižní polokouli. Což já satanužel nejsem. Teda né že by tahle sezóna, co se lyžování týká, byla pro mou maličkost nějak extra zásadní. Jestli nějaká byla, tak spíš extra frustrující. Sedíc v pražský kanceláři, nemaje s kým ani kam jet mi do zpěvu nebylo (není?). Sněhu bylo tuhle "zimu" málo všude, jediný oblasti, který nějakou nadílku dostaly, jsou hluboko na jihu Evropy. Tam to mám daleko. O tom, jak málo sněhu bylo na českejch horách kopcích, jsem se v únoru jel přesvědčit do Rokytnice. A to hned dva víkendy po sobě. První víkend s kolegama z velkovýrobny pekařských produktů, kde si v potu tváře vydělávám na chleba (jaká to ironie!), a druhej s me olde crew z dob studentských. První víkend jsem si vypůjčil v půjčovně carvingy & přeskáče nevalný kvality a vyrazil na cca deseti číslama umělýho sněhu vystříkanou "sjezdovku", lemovanou zelenajícími a hnědajícími se lány. Proč jsem neměl svoje široký nepotopitelný arcilyže snad dostatečně jasně vyplývá z popisu podmínek panujících toho času na Lysý hoře. Ve finále to ale na půjčeným šuntu byla docela zábava, protože ty maličkatý lyže byly přecejen o dost mrštnější, než moje normální lodě. Následující víkend jsem se oddával pokusům o provozování sportu běžkařskýho. Sníh byl vhodnej spíš na normální brusle a hodně foukalo. Moc mi to nešlo, ale tomu skejtování už začínám přicházet na kloub a na chatě jsme měli rum, takže víkend se nakonec vydařil.

Angry Tourist vs zima v Čechách (Lysá hora)


Na procházce (na procházce?!?)
Pokus rokytnickejch vlekařů o angličtinu. Tak nějak to vlastně shrnuje uplynulejch pár měsíců.
Kolegové z velkopekáren mě v Únoru vytáhli okouknout plzeňskou část našeho závodu. Neváhal jsem ani vteřinu a okamžitě jsem se rozčílil na tamější pivovar.

Angry Tourist vs Pilsner Urquell
Druhej březnovej víkend jsme se s několika členy tvrdýho jádra mojí gymnaziální tlupy vydali do Innsbrucku ulovit posledních pár sněhovejch vloček. Vyrazili jsme už ve čtvrtek večer; aby to stálo za to, vzal jsem si na pátek svojí první dovolenou v životě. Celej vejlet se nesl v obvyklým duchu lehký zmatenosti, pročež jsme neustále všelijak zaspávali, zapomínali lístky na vlek, ztráceli kusy svýho majetku a sami sebe navzájem a všeobecně občas činili prazvláštní rozhodnutí. První den jsme jezdili v legračním středisku s výhledem na Ibk, jehož jméno jsem klasicky bezelstně zapomněl. Bylo krásný azůro, takže ani nevadilo, že resort byl celkem placatej a malej. Jak byl malej, tak nám v něm stačili asi dvě hodiny. Po nich jsme se nasoukali zpátky do auta a odjeli na druhou stranu údolí v němž leží Innsbruck. Z tý druhý strany vede lanovka na Nordkette, kde je ski-hospoda s vyhlídkou na Ibk. Přesně tam jsme onou lanovkou vyjeli, rozkydli se na lehátka a za popíjení místního náramnýho Weissbieru jsme se kochali dokud nepadla tma. Druhej den jsme pak vsadili na jistotu a odebrali se na Stubai. Ale člověk nemůže mít všechno, takže v tomhle super středisku jsme zas měli celkem hnusný počasí. I tak to byl parádní den, ježdení dobrý. V neděli jsme potřebovali po obědě vyjet zpátky do Prahé, pročež jsme dopoledne vyrazili jen na sáňky. Jak to zní infantilně, tak to bylo zábavný. Nejdřív jsme vyšlapali cca 6km (převýšení nevím) po dřevařský cestě, na jejímž konci byla horská chajda jak z pohádky o rakouský inkarnaci Herr Krakonoše. Tam jsme si velkopansky poručili tu největší a nejlevnější polívku co tam měli, půjčli si od obsluhy za mrzký peníz epesní sáňky a vydali se na nich stejnou cestou zase dolů. Jízda to byla dlouhá, jelo to rychle a drncalo to. V nižších částech trasy už mi od zatáčejících nohou lítalo spíš bahno, ale to bylo snad ještě větším zdrojem iracionální radosti, než sníh.

Angry Tourist vs. Innsbruck (ty fleky v údolí)
Ausblick z Nordkette
Ještě před všema výše popsanýma radovánkama jsem si zašel do Futura na koncert portlandských pivních stoner rockových hrdinů Red Fang. Z předkapel jsem stihl jenom The Shrine, který mě zaručeně otrávili kombinací klišoidního heavy metalu a naprosto dementních textů. Snad jediná zábavná věc na nich byl basákův vokál, kterej by mu mohl závidět nejeden eunuch. Po nich se na pódium přiklátili fousatý pupkáči z Red Fang, rituálně si potřásli pravicema a spustili skoro osmdesátiminutový peklo. Jako kapela byli až strašidelně sehraný, něco podobnýho jsem naposledy registroval u Invasives (ty naživo působí nelidsky přesně). Charisma Red Fang taky rozhodně nechybí a publikum jim to žralo od začátku do konce, atmosféra byla výborná. Snad až na některý silně intoxikovaný jedince a jejich velice nešikovný a nevzhledný pokusy o stagediving to byl parádní koncert. Odcházel jsem nadmíru spokojen!

The Shrine (vlevo) nudí, Red Fang vaří!

Žádné komentáře:

Okomentovat