Climb now, work later & first visitors

Další týden zmizel v propadlišti dějin a je potřeba ho zaznamenat!
Minulý pondělí jsem si teda konečně nechal v laboratoři nabrat krev. Tento úkon dokonce zahrnoval i smalltalk ve francouzštině se sestřičkou! Prozradil jsem jí, že jsem student a že pocházím z Čech. Byla unešena. Bohužel moje znalosti jazyka francouzského na víc nestačily, tak mi termín výsledků musela sdělit po anglicku/rukamanohama. Pochopil jsem, že v pátek. V pátek se na mě všichni sice usmívali, ale nějak se neměli k předání výsledků. Po chvíli mi přivedli nějakýho laboratorního kořena, kterej jako že mluví anglicky. Z jeho zmatenýho vysvětlování, který mi bůhvíproč podával převážně psanou formou (čmáral ho přede mnou na papír), jsem pochopil, že borélie je pořád aktivní (perkele!!) a že díky tomu budou testy trvat dýl. Finální výsledek se snad už konečně dozvím zítra ráno.
Na školní půdě jsem zaznamenal úspěch v podobě zbrusu nový studentský karty. Menzo, třes se! Žabožroutská byrokracie, plač! Jináč hodiny ve škole mají značně proměnlivou kvalitu, nebot' se nám často střídají lektoři. Je zastoupena celá škála typů kantorů, od naprostých uspávačú hadů, na jejichž hodinách se po deseti minutách monotónního nesouvislýho výkladu nedokážete soustředit ani na tetris v mobilu, až po freneticky pobíhající, vtipy hýřící individua. Někde vprostřed jsou potom lidé, kteří dokáží seriózně předat svoje vědomosti (ale těch tu moc není). Například irský vyučující, který nám vykládá moderní filosofii, se chová, vypadá a mluví skoro stejně jako John Cleese z Monty Python, což je pro mě značně rozptylující...

Přes týden jsem byl po večerech bud' doma s knihou, nebo jsem se šel socializovat se spolužákama převážně z mýho oboru. To znamenalo asi tak pět vypitejch piv (celkem, za všechny večery), nesčetně rozhovorů různýho stupně zajímavosti, pokus o tanec salsy v latinskoamerickym báru (pozn. nezkoušet znova!) a jeden přetrpěnej neskutečně sračkoidní film se Sandrou Buldokovou (nenávidim jí skoro víc než obchodníky z kobercema, který vám naúčtujou i odřezky!).
Začal jsem také opět vydatně lozit v místní hale Espace Vertical, která má krásnej, ale hodně těžkej boulder a tuny cest na lano. Mám dva spolulezce, nora a němku. Pořídili jsme permanentky na tři měsíce, takže do Vánoc mám vystaráno.
V sobotu jsem se třema dalšíma spolu-exchange-studentama (norsko/kanada/usa) vyrazil znova do Annecy. Důvodem návštěvy byl festival snb filmů Reels. Jeli jsme tentokráte pěkně na socky vlakem. První zkušenost s francouzskou železnicí byla veskrze dobrá, vlak byl čistej a přijel na čas. Jenom sedačky v něm maj jak pro trpaslíky. V Annecy jsme si prolezli veletrhovskej stan, kde jsme uzřeli budoucnost snowboardingu a já do svojí holý cimry ukořistil několikero plakátů zadarmiko. Dokonce mám jeden podepsanej od Xaviera De Le Rue, což je známý freeridový kamikadze pošuk (zadejte si jeho jméno do jůtůb, uvidíte). Pak jsme se spokojeni s úlovky odebrali do kina na promítání. To na které jsme šli zahrnovalo tři filmy, z nichž byl jednoznačně nejlepší a nejinspirativnější "Further" od Jeremyho Jonese:

Večer jsem cestou zpátky do Grenoblu dostal sms pozvánku od skupinky německejch lezců na nedělní lezbovýlet do skal. Nadšeně jsem přijal. Když jsem pak doma usínal celej natěšenej na brzký vstávání a den strávenej v horách, zavolal mi Luke "Moravskej Kejmy" z kapely Empty Hall Of Fame, že u mě v neděli potřebujou přespat, neb jsou na euro-tour, odpadl jim koncert a nemaj kam jít a už vůbec ne čím za hotel platit. A poněvadž Kids (a zejména hardcore kids) by měli zvostat United, pomoc jsem bez dlouhého přemýšlení přislíbil.
V neděli ráno jsem vstal jaksepatří nevyspalej (mozek spánku vzdoroval, nakonec z toho bylo asi 5 hodin polokómatu), sbalil lano, sedák a svačinu a vyrazil na sraz. Na nádraží jsem se setkal s dvěma němkama, němcem a švédkou. Nacpali jsme se do němcova mikropežota a vyjeli do přilehlých horských masivů. Po půlhodince jízdy jsme byli v naprostý divočině vysokejch hor, paráda. Najít lezeckou oblast Rocher du Mollard nám trvalo místo průvodcem slibovanejch deseti minut od parkoviště asi hodinu. Mentální kondice po ránu holt nebyla nejlepší. Když jsme jí ale konečně našli, stálo to za to. Lezení venku ve skalách se s tréninkem v hale vůbec nedá srovnat. Je to mnohem celistvější, dobrodružnější zážitek. Taky z toho jde víc strach, tudíž je adrenalinová šleha, kterou obdržíte, mnohem silnější. Počasí nám přálo, v oblasti byl dostatek cest na naší úrovni (cca 4 - 6 francouzskýho hodnocení), takže z toho byl nádhernej den.

Angry Tourist goes rock-climbing

Skupinovka

Aussicht

Německej reprezentant je ve vedení!

Bezpečný jištění je základ

Cestou zpátky do města jsem usínal a byl jsem very very unaven. V Grenoblu jsme se rozloučili s lezeckým kumpánama, já skočil na kolo a šněroval na něm dom, zralej rovnou do postele. Ovšem před barákem už stála zaparkovaná dodávka s přívěsem a kolem ní devět pankáčů, který netrpělivě očekávali můj příjezd. Čtyři kusy z Moravy - chalani z Empty Hall Of Fame ( http://bandzone.cz/emptyhalloffame ) a pět individuí z Brazílie - kucí z Kacttus ( http://www.myspace.com/kacttus ), všichni společeně sdílí jednu dodávku na svojí evropský koncertní tour. Po lehce zmateným plánování jsme rozhodli, že pojedem najít studentskej-socka hotel F1, protože parkovat dodávku plnou drahýho vybavení přes noc jen tak na ulici by nebylo moudrý. V onom hotelu jsme taky chtěli ubytovat co nejvíc punkerů, co jim jejich rozpočet umožní, a zbytek se měl utábořit u mě v pokoji na zemi. Adresu F1 (samozřejmě na opačný straně Grenoblu než bydlim) jsem s pomocí pana Googla našel a šel jí klukům dát do GPS. Ta však stávkovala a nechtěla ji přijmout. Po asi čtvrthodině zoufalýho datlování do GPSky, brebentění v portugalštině a neustálýho odmítání brazilcema nabízenýho piva jsem to vzdal a řek, že je tam dovedu po paměti, že jsem to viděl na mapě a město znám, né? Tak jsem trůnil v dodávce na sedadle spolujezdce a víceméně nazdařbůh vykřikoval "rovně", "doleva" a "doprava" ve snaze udžet aspoň přibližnej směr F1. Během značně zmatený cesty jsem poslouchal historky z tour, která se podle všeho vyvíjí docela dobře, až na pár zrušenejch koncertů a na fakt, že kluci cestou poztráceli co mohli (spacáky, karimatky, brazilskej pas, prachy, kreditky, kytaru (!) a jako vrchol bubeník EHOF ztratil celý svý zavazadlo, takže měl doslova jen triko, kalhoty a boty co měl na sobě). Navíc brazilský punkové z Kacttus jsou nesmírně bezprostřední a pořád pozitivně naladěný lidi. Na obličeji permanentní úsměv, v ruce pivko a rychlou portugalštinu občas prokládali českejma vsuvkama jako "pivo, pyčo", "hovno" a podobnejma krásama.
Nicméně, F1 jsme nakonec díky mým kosmickým navigačním schopnostem a haldě štěstí opravdu našli. Jenže ouha, jaký to překvapení, měli plno. Tak jsme se otočili a jeli zase ke mě. Cestou zpět jsme v záchvatu inspirace zaparkovali dodávku i s přívěsem zadkem ke zdi na zastrčenym parkovišti u fotbalovýho stadionu. Dva moravský šohajové zůstali spát v autě, kdyby ho náhodou někdo krad. No a pět brazilcůch, dva zbývající moravané a moje maličkost jsme pokračovali po svejch ke mě dom. V bytě se tři jihoameričani utábořili v kuchyni na zemi a zbytek se nacpal ke mě do pokoje na podlahu...

EHOF boys zdraví!

Hostel Janko

V noci jsem dokonce i na pár hodin usnul, když skončilo všechno to chození na záchod, sprchování, proklínání spoluhráčů z kapely a života na tour obecně, a v neposlední řadě probírání kdo má zrovna jakou kytaru a jaký další strunný nástroje si v časech budoucích zakoupí. Ráno nás vzbudila mega-bouřka, takže si kluci co spali u mě zavolali dodávku, která je nabrala a po osmý hodině ranní už jeli do Itálie omrknout šikmou věž. Bylo to krásné setkání krajně nepravděpodobného druhu, jsem za ně rád a mám radost, že jsem pomohl.
Po jejich odjezdu jsem zalez rovnou zpátky do postele a dospal tenhle náročnej víkend. Takže v pondělí jsem stihl už jen svojí první návštěvu veřejný prádelny, kde jsem za necelejch pět europeněz vypral necelejch pět kilo svých smrdutých svršků a nechal se celou dobu otravovat francouzským random somrákem (to doufám v ceně zahrnutý nebylo, rád bych si to odpustil). Je napytel, že služeb oný prádelny asi budu muset využívat pravidelně. V pračce co máme doma jsem zkusil prát jednou a hadry jsem z ní vytáh úplně stejně špinavo-smaradlavý, jenom byly navíc mokrý. Hm.
To bude asi vše, jsem zas unavenej z lezení, tak jdu zalehnout.
Do týdne a do dne se zas ozvu!

Angry Music 2.: Have Heart - Unbreakable

Skvělá skladba s textem, kterej pomáhá v dobách morálních a jiných krizí.

He was a kind hearted man in a hateful world and he caught everything that life ever hurled
Like the oldest mountain he always stood so tall
Forever showing what it means to be unbreakable

Paycheck to paycheck, three jobs a day
He's the ransom for his family's pain
In the coldest world with the warmest heart, he puts to shame what you consider hard
He's the man you don't see in the mirror
While the world was screaming death he chose a different song to hear
He's the band that's playing while the ship sinks
The song of hope he forever sings
He taught the sun to shine

Now please teach this son to shine

How can this world never break your warm heart in this frigid fucking place?
You're like the river: always flowing and growing never changing, rearranging
How can this world never take your solid stance in these turbulent times?
You're like the tree in the burning forest that never was burned down
And what he said to me was this:

"Just love the world that won't love you back"

Old man take a look at my life, I'm nothing like you are
Take a look at my life, I'm so very fucking far
From the person I aspire to be
Unbreakable

Máme sklep, je základ mít svůj sklep!

Život tady v Grenoblu začíná zapadat do svých rutinních kolejí, úvodní hodiny ve škole jsou dávno odbytý, z welcome parties se stávaj už jenom parties a začínám si zase zvykat na to, že lidem v obchodech a na ulici nerozumim ani zblo.
Škola je zatim poměrně zábavná a zvládat se dá. Pořád u mě vede předmět Design & Business, nejpíš hlavně proto, že je to něco aspon trochu kreativního. Další plus tohodle předmětu je, že se zabýváme skutečným plánovaným projektem - tzn. jsme pro místní developery studnou nápadů zadarmiko. Na dříve zmiňovaným testu z francouzštiny jsem si vedl podle očekávání - nepřekvapil jsem ani sebe, ani vyučující a stále si držim pozici v začátečnický skupině. Mimo tyto školní aktivity se naplno věnuju francouzským byrokratickým orgiím. Ty k dnešnímu dni spočívají ve snaze zařídit si studentskou průkazku a získat podporu pro studenty na bydlení - tzv. CAF. Zní to banálně, ale stálo mě to už nemálo času & nervů a výsledek zatím v nedohlednu.

Každodenost školní docházky se tu dá zpestřovat různě, akcí který organizujou studentský organizace je habaděj. Minulej pátek večer jsem byl třeba na koncertě na Bastile. Teda na koncertě, francouzskej kytarovej žábo-pop-rock mě nijak neuchvátil, ale i tak to byla fajn akce.

koncert na Bastile

Hned večer potom jsme se na Bastilu vysápali znova s mýma spolužákama a několikero francouzema - ty nahoru jeli autem, ale cestou uvařili spojku (nejspíš, o autech toho vim míň, než o pěstování orchideí), tak jsme ho spolu s dalšíma exchange pěšákama museli do 30% kopce (to znamená hodně prudkej) vytlačit. Můj první tělocvik od začátku června, špica. 

Minulou neděli jsme se znova nacpali do českých vozů a odjeli zevlit k cca 70 km vzdálenýmu jezeru - cesta tam nám pod vedením našeho kanadskýho kámoše Dannyho trvala jenom asi 2 hodiny. Krásný počasí, studený jezero ke koupání a stánek se zmrzlinou a kafem nadosah, ideální lazy sunday afternoon. 

Tuhle středu jsem se, nejpíš pod vlivem nedobrovolnýho tlačení auta do kopce, neudržel a vyrazil lízt na stěnu. Krásnej pocit, po dvou a půl měsících zas něco dělat. Ani na tom nejsem tak zle, jak jsem se bál, že budu.
Nicméně pojd'me k událostem důležitějším. Tenhle pátek jsem se vydal shánět doktora, kvůli mým krevním testům. Ve škole mi prozradili jméno jednoho, kterej by měl umět anglicky. Po chvíli googlení jsem měl i adresu a vyrazil jsem hledat. Ordinaci jsem i přes to, že byla rafinovaně ukrytá v naprosto běžným čižáku, našel. A v ní i onoho doktora. Ten si vyslechl mojí story (nic moc), pokejval hlavou, že na testy je moudrý zajít a za lidovejch pětadvacet eurogrošů na dřevo mi napsal papír, s kterym mám jít zejtra do laborky, kde mě naberou. Byl i dost optimistickej co se výsledků týče, což mi zlepšilo náladu. Inu doufám, že už konečně budu v cajku.
Dalším pátečním highlitem bylo stěhování. Ano, vylétl jsem z bezpečí hnízda sdílenýho českými krajánky v touze potkat i jiný lidi a hlavně nemluvit tu celej rok česky. Přestěhoval jsem se do jinýho bytu vlastněnýho stejným majitelem, což má dost výhod - žádný další extra výdaje, jenom jsem podepsal tu samou smlouvu s jinou adresou. Novej byt je nedaleko onoho původního (tzn. celej pátek jsem lítal s taškou a báglem mezi bytama a stěhoval svý pozemský statky. poznámka do budoucna: vážně jich potřebuju tolik?) a sdílim ho s Nigerijkou, Mexičankou a klukem z Chile. So far so good. Jsem už zabydlenej, kolo parkuju v našem sklepě, kterej mít je základ, žeano.

Včera jsem byl na krátkým výletě v kopcích nad Grenoblem, přičemž jsem neodolal a zas mu hrozivě pohrozil:

Dnes jsem byl opět lízt a už jsem se do toho celkem opřel, pročež se omlouvám za úroveň tohodle příspěvku, neb jsem ospalej jak něco, co fakt rádo spí (he).
Jo a ve čtvrtek mě poprvý v životě posral pták - jsem fakt klikař, trefil mě, když jsem jel na kole. Tenhle zážitek ovšem nedoporučuju...

Not so alive, but still Well & Straightedge

Od posledního příspěvku se toho událo docela dost, tak jsem se vás zase rozhodl oblažit popisem svých patálií v Žabožroutsku.
Minulou středu jsem poprvý hovořil se svými milovanými pomocí Skypu, což mi krom pocitu nesmírnýho štěstí, že je zase slyším a dokonce i vidím (co je to za dobu ve který žijem?) přineslo i jednu velice neblahou novinu. Matička moje rodná mi sdělila výsledky krevních testů, na který jsem z preventivních důvodů šel den před odjezdem do Francie. Podle nich mám stále zvýšenou hladinu a-borrelie IGM sviní v krvi. To znamená, že z boreliózy, se kterou jsem se potýkal celý léto, nejsem ještě úplně venku. A pokud bych přesmíru holdoval al koholu a sportoval do uplnýho vyčerpání, tak to se mnou sekne. Pročež ted' nesmím další aspoň tři tejdny (po nich půjdu znova na krev a uvidí se) ani pít, ani sportovat. Což je celkem blbý, vzhledem k tomu, že zrovna těmhle radovánkám se oddávám velmi rád. A v situaci, kdy jsem obklopenej horama & skalama a v nadcházejícím měsíci se odehrává nemalý množství seznamovacích a jiných večírků, je to skoro až mučení. Inu, ale "tak to chodí", jak by řekl Kurt Vonnegut. Aspoň si vyzkouším život pravýho straightedge hardcore punkera. Pro neznalé, toto označení se používá pro jedince, kteří nepijí (alkohol, konkrétně ethyl-alkohol), nekouří, sexuálně nežijí, maso zvířátek nejedí, jejich kopýtky nelepí a do toho všeho poslouchají tu nejrychlejší, nejtvrdší a nejnasranější muziku, jakou se jim podaří obstarat. Což na mě v týhle situaci skoro všechno sedí (i když tak nečiním dobrovolně).
Ale zpět k malým praktickým věcem, z nichž se skládá život. Na kole mi to od baráku do školy trvá pět minut a ještě mi ho nikdo neukrad. Ve čtvrtek nás navštívila paná landlordová, která i přes mnohá varování byla velmi přátelská a vstřícná. Bohužel nás trochu zaskočila tím, že po nás chtěla nájemný i za těch pár dní ze srpna, který jsme v bytě strávili. Takže neplánovaný ulehčení o pětašedesát eurofrfní. Na druhou stranu slíbila dodat klíče od cyklogaráže, abych nemusel parkovat kolo u sebe v pokoji a vyměnit mojí extrémně měkkou matraci, kvůli který jsem nemohl spát a kterouž jsem si vždycky na noc hodil na zem, abych zabral aspoň na pár okamihů...tak moc byla měkká! Jak slíbila, tak se i stalo. Hned v pátek naklusal její manžel (landlord osobně!), kterej přinesl klíče i použitelnou matraci. V páteční večer jsem se potrom odebral na narozeninovej večírek spolužáka Harryho z německa. To už jsem však věděl o svým zdravotním stavu a popíjel jsem jen vodu. To vám byla ale zábava. Pozorovat, jak všem těžkne jazyk a debata postupně pozbývá smyslu. Nicméně nikdo naštěstí nepil přes míru, takže zatím žádná echt detailní historka o alko-excesech našeho mezinárodního kolektivu nebude. Nejvíce zábavná část večera tedy asi nastala, když se v Harryho bytě zasekly dveře od záchodu. Během půlhodinky byl byt plnej přešlapujících budoucích mezinárodních byznysmenů se značně nervozníma výrazama ve tvářích. Někdo to vyřešil rauchenpauzou v křoví před barákem, jiní migrovali konat potřeby do sousedních bytů patřících přítomnejm spolužákům. Ale dost tohoto pokleslého tématu.
Hned den na to, v sobotu, se konal další večírek, kterej jsem navštívil. Ten dala dohromady studentská organizace naší university - Aloha, byl tedy o něco větší a oficiálnější. Moc jsem nevěděl, co od toho čekat. Nakonec to vypadalo tak, že se asi 50 lidí narvalo do bytu velikosti trochu většího 3+1. Takže jsme hezky konverzovali a seznamovali se rameno na rameni, hlava na hlavě. Byla to celkem sranda, vzhledem k mýmu straightedge osudu a k tomu, že někteří z přítomných za to už tentokrát vzali pořádně. Zábavná byla zejména nějaká holčina z Finska, který bylo po hodině socializování rozumnět každý čtvrtý slovo a rovně ušla tak dva kroky. Ach, jakej nával nostalgicko-mlhavejch vzpomínek na erasmus v Kouvole! Na tomhle dýchánku jsme spolu se spolubydlím Ondrou, Dannym z Kanady a Paulem z Norska vymysleli nedělní vejlet do Annesy. Původně tam bylo v plánu navštívit jakýhosi Dannyho kámoše, kterej nás měl vzít na jezero vyzkoušet si wakeboarding (ježdění na prkně po vodě, zatímco vás na laně táhne motorovej člun).
Ráno v neděli jsme se všichni sešli v deset, jak bylo domluveno. Všichni kromě Dannyho. Po půlhodině čekání a marnejch pokusů ho sehnat, jsme to vzdali, řekli jsme si, že holt uděláme vejlet bez něj a wakeboardingu, naskákali do dvou čechoaut (jelo nás bez kanad'ana celkem sedm) a vyrazili směr Annesy. Když jsme se vymotali z Grenoblu a už asi 15 minut jeli po dálnici, zavolal nám Danny, že sorry, že zaspal. Ondráš je takovej dobrák, že neváhal a vrátil se pro něj. My zatim zevlili na benzínce (zklamání dne: pokoušel jsem se objednat si obloženej le bagét francouzsky a dočkal jsem se jen nechápavě tázavýho výrazu prodavače. Když na mě po třetím opakovaní mojí prosby pořád stejně tupě čuměl, rezignoval jsem a ukázal jsem mu na menu, co chci.). Annecy je pěkný malý město s kanály mezi domy v benátskym stylu. Leží na břehu jezera, nad nímž ční vrcholky Rhone Alpes. Bohužel na wakeboardování nakonec nějak nedošlo, ale i tak to byl pěknej relax vejlet. Prošli jsme si město, na jezeře se projeli aspoň na šlapadlech, vylezli se podivat na hrad,...pohodička.

Angry Tourist v Annecy

Po návratu do Grenoblu jsme se ještě sešli na film u polský spolužačky Aliny. Promítali jsme film Tourist, což byla bohužel taková blbost, že jsem z toho Angry ještě ted'.
Včera jsme měli (naštěstí) poslední hodinu intenzivního výukovýho tejdne francouzštiny. V sobotu bude test, podle jehož výsledků prej trochu promíchají obsazení skupin - někdo půjde vejš, někdo spadne níž. Myslim, že já zůstanu na pohodlnym nejnižším stupínku žebříčku. Potom už budeme mít jen každotýdenní čtvrteční francouzskou tříhodinovku.
Dnes mi začal normální rozvrh a hned to byl pořádnej očistec. Ve škole jsem byl od osmi ráno do osmi večer s hodinovou pauzou na oběd. Z předmětů mi po úvodních hodinách jako nejzajímavější přijde Design & Business. Jsem zvědav, jak se to bude vyvíjet dál!
Tady je celá galerie z Annesy: http://kinej.rajce.idnes.cz/Annecy%2C_France_2012/
Mějte se, au a rezervoár!
Váš xJankox

Roadtrips & School

Ve čtvrtek odpoledne jsme šli ještě s Mufem a Luckou na procházku po Grenoblu. Z procházky se vyklubal výstup na kopec s bastilou (dominanta města), kterej je sám o sobě brnkačka, ale po pouhý hodině spánku, s žabkama na nohou a ve čtyřicetistupňovym vedru to bylo celkem náročný. Kluci potom dorazili večer v pořádku, trochu jsme ještě prošli noční město a následně už zaslouženej spánek.

Angry Tourist vs. Grenoble

Grenoble

V pátek ráno jsme vyrazili do škola, kde nám pomohli zařídit si konto ve francouzský bance a vyřešit pár arriving exchange students náležitostí. Po návratu do bytu mi Lucka s Mufem nabídli účast na vejletu na jih Francie cca do neděle. Až do pondělka jsem neměl žádnej program, takže rozhodování mi mnoho času nezabralo. Před obědem jsme vyjeli. První zastávka byla po asi dvou hodinách v Nimes. Pěkný maloměsto, kde jsme si v šílenym vedru prolezli význačná turistos místa - kostel, Coliseum (vim, že se tomu říká koloseum, ale mám rád kapelu Coliseum, atak mi to nedá), historický centrum a tak. Zajímavý je, že v každym menšim francouzskym městě, který jsme cestou navštívili, měli v centru takovej ten starej přeplácanej klasickej koloč s dřevěnejma koníkama a jinej zvířatama, co se všechny tvářej, že jim právě někdo zapích do zadku pohrabáč. Ergo, jeden byl i v Nimes.

Nimes

 Z Nimes jsme jeli na Montpellier, ale vedro v autě nás ničilo natolik, že jsme to těsně před městem stočili na pláž. Po chvíli hledání místa k parkování a pláže, kde by nebyla nebyla hlava na hlavě, jsme uspěli a naskákali do vody. U móře jsem byl po celkem dost dlouhý době, tak jsem blbnul jako malý Jeník. Nutno podotknout, že ani Muf s Luckou se nechovali příliš dospěle a s rozvahou. Byly velký vlny, takže zábavy bylo dost asi tak na dvě hodiny. Když nás to přestalo bavit, rozjeli jsme se zpět na Montpellier. Cestou z pláže jsme míjeli hořící barák, všude na jihu bylo děsný vedro a sucho, takže hasiče jsme slyšeli a vídali pořád. Ale vidět požár takhle zblízka bylo strašidelný. Na okraji Montpellier jsme si v sámošce nakoupili vína a jídlo (poznatek: ve Francii je k dostání kvalitní lékořice aka pendrek, oujé!) a rozhodli se pro véču veknu, než se pustíme do korzování po městě.  Když jsme ale dojedli, byla už tma a byli jsme přecpaný a unavený, tak jsme si řekli, že na město dlabem a vyrazíme na venkov hledat vhodný místo k přespání. Plán byl najít nějaký příhodně zašitý místo, kde bychom zaparkovali a přenocovali - někdo v autě, někdo pod širákem. Následovaly cca dvě hodiny frenetickýho popojíždění nablint po těch nejzapadlejších koutech místích lesů a hájů a plné frází typu "Tohle místo je naprd, najdem lepší", "Tady ne, tady je na nás vidět" a "Tady ne, tady je moc hoven". Po týhle anabázi jsme konečně zaparkovali na nějaký mezi, ale když jsme otevřeli dveře a začali se chystat, bylo auto rázem plný komárů. S nima jsme se pak v autě zavřeli a když už jsme je skoro všechny po chvíli vybili, byla teplota ve voze asi tak 45 stupňů Celsiových. Okýnko jsme otevřít nemohli, neb by se nám dovnitř nacpali další. Rozčarováni naší situací jsme hrubě vyměkli, poručili GPSce najít nejbližší kemp a potupeni jsme k němu vyrazili. Kemp jsme našli, ale už byl, svině jedna, zavřenej. Zaparkovali jsme na parkovišti před vjezdem, vytasili vína a odebrali jsme se dovnitř na volně přístupnou zahrádku popít. Na oné zahrádce se odehrálo několik zapamatováníhodných událostí, mezi něž patřila například skupinka asi tak sedmi žabožroutskejch hyperaktivních dětí ve věku od šesti do dvanácti let, který se na nás sesypaly někdy v 11 večer a po žádnejch rodičích ni vidu, ni slechu. Pořád něco vřískaly, braly nám baterku a běhaly kolem. Terorizovat nás je bavilo asi tak dvacet minut a když už se naše rozpaky stávaly nepříjemnýma, zmizela děcka do noci. Pak nás zaskočil nebývale prudkej liják, před kterým jsme zalezli pod stříšku u domečku recepce. Tam byla načata poslední flaška vína a když už Muf skoro lez přes plot do kempovýho bazénu (v megadešti, logické), vyběhla na nás majitelka kempu a se slovy "shut up", "police" a "merde" (aspon tomu jsem rozumněl) nás vyhnala spát do auta. Spánek byl nic (to moc k tomu nemá cenu dodávat). Kvůli dešti jsme spali všichni v autě a nebylo to vážně moc pohodlný.

Průtrž mračen v kempu

V sobotu ráno po šesti hodinách ono vydatnýho spánku jsem nazdařbůh zapíchl prst do GPSky někam na pobřeží. Měli jsme kliku, dojeli jsme do moc pěknýho přímořskýho letoviska Saintes Marines De La Mer. Zde jsme si k obědu dali pravou francouzskou pizzu a výborný kafe. Pak jsme se odvalili na pláž, kde jsem byl suveréně nejsejrovatější týpek široko daleko. Byly zase vlny, takže koupání bylo opět zábavný, ale mimo něho jsme provozovali i další klasický plážový radovánky, jako třeba zakopávání svých bližních do písku, házení bahna po svých bližních a já osobně jsem zvolil i nesmrtelnou klasiku - usnutí na pláži a spálení se jako svině. Taky jsem překonal strach a zvlád jsem ve vodě nad kolena udělat salto vpřed. Další level bude doufejme na žíněnce, pak na zemi a nedejbože jednou na sněhu s lyžema na nohou.

Angry Tourist vs Středozemní moře

Když jsme se vydováděli, vyjeli jsme směrem na Marseille, který jsme měli v plánu na neděli. Cestou jsme ještě spontánně zajeli do moc pěknýho městečka Arles. To jsme si prošli, zkoukli místní kolotoč, Coliseum (bili se v něm gladiátoři), malebné uličky a ruiny, dali si další vydatný presso ve stylový kavárně a jeli dál. To už byl ale večer a zmoženi nedostatkem spánku jsme rovnou rezignovali a poručili navigaci nají kemp cestou do Marseille. Našli jsme jeden celkem pěknej a hlavně otevřenej. Ubytko, sprcha, vínko a pro mě spaní pod širákem.

Arles

V neděli jsme osvěženi dlouhým spánkem vyjeli na Marseille. Hned po vjezdu do města nastal klasickej francouzskej dopravní chaos. Najít podzemní parkoviště s volnym místem nás stálo skoro hodinu popojíždění a jistě část Mufovejch nervů. V Marseille bylo strašný vedro, bylo v něm děsně moc lidí a spousta domů, některý z nich byly starý a význačný (viz fotos).

Angry Tourist vs Marseille

Cestou z Marseille jsme u dálnice viděli lesní požár, další zajímavá nepříjemná věc, spatřená na vlastní oči. Po cestě do Grenoblu ležel Avignon, tak jsme neodolali a zajeli ještě tam. Stálo to za to. Moc fajn městečko s příjemnou atmosférou, s velkým kostelem a místem, kde dřív bydlívali papežové. Taky jsem viděli jejich slavnej polomost a francouzskej park vůkol. Jelikož jsem barbar, byl pro mě highlight týhle zastávky zmrzlina Ben & Jerry's, kterou jsem naposled jedl ve Finsku.

Angry Tourist vs Avignon

Z Avignonu jsme už jeli rovnou na Grenoble, do kterýho jsme dorazili někdy okolo desátý večer a šli rovnou spát.
V pondělí ráno Lucka s Mufem odjeli domů do Prahy a já se vydal na Welcome Coffee do školy. Na něm jsem se nedozvěděl nic novýho ani podstatnýho, snad jen to, že zatím jsme tu jen double degree studenti a že většina ostatních exchange lidí (erasmáci) přijede příští tejden. Hned po vítacím kafi proběhl test z francouzštiny, na základě kterýho nás rozřadili do skupin podle úrovně. Světe div se, jsem v A1 - začátečníci. Hned ten den odpoledne proběhla první hodina. Ve skupině mám asi 8 číňanů, nora, ukrajinku, makedonce, němce a spolubydlu Štěpána. Učí nás docela milá pani, ale jelikož se jedná o intenzivní kurz (před začátkem normální výuky), bere látku dost rychle. Francouzštinu máme tenhle tejden každej den včetně soboty, pokaždé ve zhruba čtyřhodinových blocích. Po škole jsem se byl ještě na chvíli podívat po okolí našeho baráku a našel jsem skvělou lezeckou stěnu, vzdálenou asi tak 5 minut chůze. Ještě že jsem si vzal lezba věci.
Dnes dopo zase fránina a po ní jsem s jistejma obtížema našel místní "dům alpinismu", ve kterým jsem si zakoupil mapu hor, který obklopujou Grenoble. Za chvíli se chystám zase ven...
Celá galerie zde: http://kinej.rajce.idnes.cz/France_2012

Alive & well

Tohle už píšu z novýho bejváku v Grenoblu.
Jelikož je Muf masér, tak zvládl s přehledem sám bezpečně odřídit celou cestu přes noc na jeden zátah. Pro představu cca 1200 km, necelejch 12 hodin, 1x Red Bull, 1x šok, 1x Guaranová tabletka, nějaký to kafe a z rádia finskej pank a hiphop, prokládanej Járou Cimrmanem. Já odpad někdy ve čtyři ráno, Lucka odpadala do krátkejch kómatů průběžně, ale Muf to dal celý, i když ráno nevypadal zrovna dvakrát svěže.
Po příjezdu do města jsme bez problémů našli Grenoble Ecole de Management a v ní francouzskýho tutora, se kterým jsme si předem dohodli byt. Následoval přesun do onoho hnízdečka, který je asi 10 minut chůze od školy a je zasazeno do třetího patra malebného paneláku s poněkud zatuchlejma chodbama, ale zato s výtahem. Ten přesně ve výši očí zdobí krásně vyvedenej nápis "fuck your ass", trefně dokreslující sešlou atmosféru prostor chodbových. Tutor Nikolas předal byt a varoval, že naše landlorka je z Číny a že je magor. Naštěstí prej přijede z prázdnin až začátkem září, takže načerno bydlícího Mufa s Luckou snad žádná fúrie vyhazovat nebude. S Nikolasem jsme se dohodli, že zítra dopo za ním zajdem všichni pohromadě, abychom začali pravděpodobně dlouhej a nepříjemnej boj s byrokracií made in France. Byt samotnej je celkem fajn, 4 pokoje víceméně jako přes kopírák, malá kuchyňka, koupelna a záchod. Příjemná svobodárna, na Grenobelský poměry navíc podle všeho dost levná. Až se zabydlí, bude to myslim fajn.
Ted' se neděje nic, je strašný vedro, M&L spěj a večer dorazí Tomáš, Štěpán a Ondra - moji spolužáci z ČZU, kteří budou mými spolužáky i zde a zároveň i mými spolubydlícími.
Jdu si uvařit kafe a vybalit kytáru...

Grenoble go!

Úvodní příspěvek k věcem příštím.
Dnes večer odjíždím na rok do francouzskýho Grenoblu studovat Double Degree program. Grenoble leží v srdci Rhone Alpes, což byl jeden z rozhodujících důvodů, proč jsem se na tenhle program přihlásil. Žít v bezprostřední blízkosti velkejch hor byl vždycky můj sen, jež se mi ted' plní.
Jedu autem s Mufem a Luckou, který se mnou v Grenoblu stráví pár dní, načež se odeberou zpět do Becherovka landu. Beru s sebou pohorky, kolo a hlavně moje kráásný K2 Kung Fujas - prašanový/parkový lyže. Jen co bude chvilka, doufám vyrazim prozkoumat park na ledovci v Deux Alpes, kterej je otevřenej do prvního září (?), tak to snad stihnu...