Climb now, work later & first visitors

Další týden zmizel v propadlišti dějin a je potřeba ho zaznamenat!
Minulý pondělí jsem si teda konečně nechal v laboratoři nabrat krev. Tento úkon dokonce zahrnoval i smalltalk ve francouzštině se sestřičkou! Prozradil jsem jí, že jsem student a že pocházím z Čech. Byla unešena. Bohužel moje znalosti jazyka francouzského na víc nestačily, tak mi termín výsledků musela sdělit po anglicku/rukamanohama. Pochopil jsem, že v pátek. V pátek se na mě všichni sice usmívali, ale nějak se neměli k předání výsledků. Po chvíli mi přivedli nějakýho laboratorního kořena, kterej jako že mluví anglicky. Z jeho zmatenýho vysvětlování, který mi bůhvíproč podával převážně psanou formou (čmáral ho přede mnou na papír), jsem pochopil, že borélie je pořád aktivní (perkele!!) a že díky tomu budou testy trvat dýl. Finální výsledek se snad už konečně dozvím zítra ráno.
Na školní půdě jsem zaznamenal úspěch v podobě zbrusu nový studentský karty. Menzo, třes se! Žabožroutská byrokracie, plač! Jináč hodiny ve škole mají značně proměnlivou kvalitu, nebot' se nám často střídají lektoři. Je zastoupena celá škála typů kantorů, od naprostých uspávačú hadů, na jejichž hodinách se po deseti minutách monotónního nesouvislýho výkladu nedokážete soustředit ani na tetris v mobilu, až po freneticky pobíhající, vtipy hýřící individua. Někde vprostřed jsou potom lidé, kteří dokáží seriózně předat svoje vědomosti (ale těch tu moc není). Například irský vyučující, který nám vykládá moderní filosofii, se chová, vypadá a mluví skoro stejně jako John Cleese z Monty Python, což je pro mě značně rozptylující...

Přes týden jsem byl po večerech bud' doma s knihou, nebo jsem se šel socializovat se spolužákama převážně z mýho oboru. To znamenalo asi tak pět vypitejch piv (celkem, za všechny večery), nesčetně rozhovorů různýho stupně zajímavosti, pokus o tanec salsy v latinskoamerickym báru (pozn. nezkoušet znova!) a jeden přetrpěnej neskutečně sračkoidní film se Sandrou Buldokovou (nenávidim jí skoro víc než obchodníky z kobercema, který vám naúčtujou i odřezky!).
Začal jsem také opět vydatně lozit v místní hale Espace Vertical, která má krásnej, ale hodně těžkej boulder a tuny cest na lano. Mám dva spolulezce, nora a němku. Pořídili jsme permanentky na tři měsíce, takže do Vánoc mám vystaráno.
V sobotu jsem se třema dalšíma spolu-exchange-studentama (norsko/kanada/usa) vyrazil znova do Annecy. Důvodem návštěvy byl festival snb filmů Reels. Jeli jsme tentokráte pěkně na socky vlakem. První zkušenost s francouzskou železnicí byla veskrze dobrá, vlak byl čistej a přijel na čas. Jenom sedačky v něm maj jak pro trpaslíky. V Annecy jsme si prolezli veletrhovskej stan, kde jsme uzřeli budoucnost snowboardingu a já do svojí holý cimry ukořistil několikero plakátů zadarmiko. Dokonce mám jeden podepsanej od Xaviera De Le Rue, což je známý freeridový kamikadze pošuk (zadejte si jeho jméno do jůtůb, uvidíte). Pak jsme se spokojeni s úlovky odebrali do kina na promítání. To na které jsme šli zahrnovalo tři filmy, z nichž byl jednoznačně nejlepší a nejinspirativnější "Further" od Jeremyho Jonese:

Večer jsem cestou zpátky do Grenoblu dostal sms pozvánku od skupinky německejch lezců na nedělní lezbovýlet do skal. Nadšeně jsem přijal. Když jsem pak doma usínal celej natěšenej na brzký vstávání a den strávenej v horách, zavolal mi Luke "Moravskej Kejmy" z kapely Empty Hall Of Fame, že u mě v neděli potřebujou přespat, neb jsou na euro-tour, odpadl jim koncert a nemaj kam jít a už vůbec ne čím za hotel platit. A poněvadž Kids (a zejména hardcore kids) by měli zvostat United, pomoc jsem bez dlouhého přemýšlení přislíbil.
V neděli ráno jsem vstal jaksepatří nevyspalej (mozek spánku vzdoroval, nakonec z toho bylo asi 5 hodin polokómatu), sbalil lano, sedák a svačinu a vyrazil na sraz. Na nádraží jsem se setkal s dvěma němkama, němcem a švédkou. Nacpali jsme se do němcova mikropežota a vyjeli do přilehlých horských masivů. Po půlhodince jízdy jsme byli v naprostý divočině vysokejch hor, paráda. Najít lezeckou oblast Rocher du Mollard nám trvalo místo průvodcem slibovanejch deseti minut od parkoviště asi hodinu. Mentální kondice po ránu holt nebyla nejlepší. Když jsme jí ale konečně našli, stálo to za to. Lezení venku ve skalách se s tréninkem v hale vůbec nedá srovnat. Je to mnohem celistvější, dobrodružnější zážitek. Taky z toho jde víc strach, tudíž je adrenalinová šleha, kterou obdržíte, mnohem silnější. Počasí nám přálo, v oblasti byl dostatek cest na naší úrovni (cca 4 - 6 francouzskýho hodnocení), takže z toho byl nádhernej den.

Angry Tourist goes rock-climbing

Skupinovka

Aussicht

Německej reprezentant je ve vedení!

Bezpečný jištění je základ

Cestou zpátky do města jsem usínal a byl jsem very very unaven. V Grenoblu jsme se rozloučili s lezeckým kumpánama, já skočil na kolo a šněroval na něm dom, zralej rovnou do postele. Ovšem před barákem už stála zaparkovaná dodávka s přívěsem a kolem ní devět pankáčů, který netrpělivě očekávali můj příjezd. Čtyři kusy z Moravy - chalani z Empty Hall Of Fame ( http://bandzone.cz/emptyhalloffame ) a pět individuí z Brazílie - kucí z Kacttus ( http://www.myspace.com/kacttus ), všichni společeně sdílí jednu dodávku na svojí evropský koncertní tour. Po lehce zmateným plánování jsme rozhodli, že pojedem najít studentskej-socka hotel F1, protože parkovat dodávku plnou drahýho vybavení přes noc jen tak na ulici by nebylo moudrý. V onom hotelu jsme taky chtěli ubytovat co nejvíc punkerů, co jim jejich rozpočet umožní, a zbytek se měl utábořit u mě v pokoji na zemi. Adresu F1 (samozřejmě na opačný straně Grenoblu než bydlim) jsem s pomocí pana Googla našel a šel jí klukům dát do GPS. Ta však stávkovala a nechtěla ji přijmout. Po asi čtvrthodině zoufalýho datlování do GPSky, brebentění v portugalštině a neustálýho odmítání brazilcema nabízenýho piva jsem to vzdal a řek, že je tam dovedu po paměti, že jsem to viděl na mapě a město znám, né? Tak jsem trůnil v dodávce na sedadle spolujezdce a víceméně nazdařbůh vykřikoval "rovně", "doleva" a "doprava" ve snaze udžet aspoň přibližnej směr F1. Během značně zmatený cesty jsem poslouchal historky z tour, která se podle všeho vyvíjí docela dobře, až na pár zrušenejch koncertů a na fakt, že kluci cestou poztráceli co mohli (spacáky, karimatky, brazilskej pas, prachy, kreditky, kytaru (!) a jako vrchol bubeník EHOF ztratil celý svý zavazadlo, takže měl doslova jen triko, kalhoty a boty co měl na sobě). Navíc brazilský punkové z Kacttus jsou nesmírně bezprostřední a pořád pozitivně naladěný lidi. Na obličeji permanentní úsměv, v ruce pivko a rychlou portugalštinu občas prokládali českejma vsuvkama jako "pivo, pyčo", "hovno" a podobnejma krásama.
Nicméně, F1 jsme nakonec díky mým kosmickým navigačním schopnostem a haldě štěstí opravdu našli. Jenže ouha, jaký to překvapení, měli plno. Tak jsme se otočili a jeli zase ke mě. Cestou zpět jsme v záchvatu inspirace zaparkovali dodávku i s přívěsem zadkem ke zdi na zastrčenym parkovišti u fotbalovýho stadionu. Dva moravský šohajové zůstali spát v autě, kdyby ho náhodou někdo krad. No a pět brazilcůch, dva zbývající moravané a moje maličkost jsme pokračovali po svejch ke mě dom. V bytě se tři jihoameričani utábořili v kuchyni na zemi a zbytek se nacpal ke mě do pokoje na podlahu...

EHOF boys zdraví!

Hostel Janko

V noci jsem dokonce i na pár hodin usnul, když skončilo všechno to chození na záchod, sprchování, proklínání spoluhráčů z kapely a života na tour obecně, a v neposlední řadě probírání kdo má zrovna jakou kytaru a jaký další strunný nástroje si v časech budoucích zakoupí. Ráno nás vzbudila mega-bouřka, takže si kluci co spali u mě zavolali dodávku, která je nabrala a po osmý hodině ranní už jeli do Itálie omrknout šikmou věž. Bylo to krásné setkání krajně nepravděpodobného druhu, jsem za ně rád a mám radost, že jsem pomohl.
Po jejich odjezdu jsem zalez rovnou zpátky do postele a dospal tenhle náročnej víkend. Takže v pondělí jsem stihl už jen svojí první návštěvu veřejný prádelny, kde jsem za necelejch pět europeněz vypral necelejch pět kilo svých smrdutých svršků a nechal se celou dobu otravovat francouzským random somrákem (to doufám v ceně zahrnutý nebylo, rád bych si to odpustil). Je napytel, že služeb oný prádelny asi budu muset využívat pravidelně. V pračce co máme doma jsem zkusil prát jednou a hadry jsem z ní vytáh úplně stejně špinavo-smaradlavý, jenom byly navíc mokrý. Hm.
To bude asi vše, jsem zas unavenej z lezení, tak jdu zalehnout.
Do týdne a do dne se zas ozvu!