Record of the day

"The signs of our time indicates plainly

That we are living in the last days

of the terminal generation"

Deskou dnešního dne je Hello, My Name Is Irrelevant od kanadský kapely Removal. Opět, pro mě naprosto zásadní záležitost z mých formativních let. Instrumentální groove heavy punk se samplama. Má nadosmrti místo v mejch all time top ten.

"Just what are we supposed to understand from that?"

Simon Stålenhag

Ó!

http://simonstalenhag.tumblr.com/

Record of the day

Nechci predbihat, jelikoz se chystam vyplodit delsi prispevek o tom, jak jsem se dostal tam, kde zrovna jsem, a dokoncit tak popis udalosti poslednich par mesicu tady down under. Ale proste osud tomu chtel tak, ze mam ted zas kancelarskej 9 - 5 job v Queenstownu.
A kancelarskej job + moje malickost = nonstop poslech hudby, abych se izoloval od ostatnich a moh se soustredit na praci. Podle toho jakej mam den a naladu posloucham bud hodne agresivni nebo hodne vyklidnenou muziku.
Rek jsem si, ze tenhle svuj internetovej denicek zpestrim zaznamama o tom, co si zrovna poustim do hlavy. Po kliknuti na obrazek si vetsinou budete moct onen aktualni skvost pustit.
Zacnu kapelou Doomriders (vedlejsi projekt basaka z converge). Jelikoz je miluju a zrovna je ted v kanclu sjizdim porad dokola. Kdyz jsem byl jeste maly Jenik (zas tak maly ne, byl jsem uz na zacatku svyuch bakalarskych studii), tak jsem jednou v noci utekl ze skolniho vyjezdu do Kostelce a jel do Prahy do Futura na koncert Doomriders, Disfear a Horse the Band. Rano jsem pak zas rychle jel zpatky. Vsechny tri kapely me tenkrat poslaly do kolen, ale nejvic Doomriders. Vzdycky kdyz jsem je pak videl znova (at uz v Tavastii v Helsinkach nebo v Praze na Sedmicce), bylo to jako bych se potkal se starejma kamosema.
Jejich prvni deska, Black Thunder - syrova, nepreprodukovana agresivni jizda. Klasika, srdcovka, laska.

Prosim omluvte onu lehce retardovanou formu tohoto prispevku - chybejici interpunkci. Psal jsem ho na pracovnim kiwi notebooku, kterej bohuzel cesky hackocarky nema...

Kaiteriteri & Earthquakkk

Tak teda Kaiteriteri. To ještě všechno vypadalo mile, nekomplikovaně a neškodně. Život v Kaikouře se mi hezky ustálil, chodil jsem si do práce, po ní ven, pracovní víza jsem měl dohodnutý u Hislopů a nic moc mě netrápilo. Moje největší starost tak byla co s volnýma víkendama. Jak už jsem psal, do surfování ani kajakování jsem se mi moc nechtělo kvůli mý vrozený averzi vůči vodě. Na kolo toho kolem Kaikoury bylo pramálo, tak nezbejvalo, než ho naložit do auta a odjet někam, kde by se na něm dalo užít trochu srandy. 

Jeden z víkendů jsem se rozhodl pro bikepark v Kaiteriteri, protože proto. Bylo to daleko, to jo, ale těšil jsem se na řízení a podle popisů na těch internetech to vypadalo jako místo přesně na míru mejm schopnostem. V pátek po práci jsem trochu zabojoval, a s menšíma komplikacema se mi povedlo vyoperovat z Myšana zadní sedačky - čímž jsem vytvořil hodně spartánskýho camper-kombíka. Předpověď na víkend pro Kaiteriteri vypadala uplně žůžo, takže jsem v sobotu ráno, po obligátním zaspání, nacpal kolo a karimatku do káry a nadšeně vyjel. Nejdřív se jelo v pohodě, ale pak někde u Blenheimu, zhruba ve třetině cesty, začalo pršet. Řikal jsem si „nevadí, ještě to je dvě a půl hodiny cesty, to je jenom tady, však se vyčasí“ a úsměv na ksichtu mi zatím držel. Jenže v Nelsonu, což bylo od cíle jenom slabou hodinku, pořád chcalo jako kráva a těsně před Kaiteriteri jsem už posílal Zákopčaníkova novozélandskýho kolegu vod fochu do horoucích pekel, protože jsem kvůli množství vody padající z nebe musel jet po dálnici asi tak padesátkou. Původní plán pro první den zahrnoval i půlden v onom bikeparku, kterej ale tim pádem vzal za svý. Když pani v kempu, kde jsem se kolem druhý odpoledne registroval, viděla můj nadšenej výraz, tak mi aspoň prozradila, že zejtra už má bejt fakt hezky. Tomu jsem rád věřil, ale stejně jsem v tu chvíli doufal, že kiwácký meteorologové shoří v pekle. Zbytek dne jsem tak jenom popíjel pivko ve svym novym karavanu a čet si. K večeru na chvíli přestalo pršet, tak jsem se šel projít po okolí. Našel jsem výbornou pohlednicovou pláž a džungloidní les, ale déšť mě zas brzo zahnal do auta a na kutě. V autě se spalo nic moc, páč jsem ještě tehdá neměl vyrobenou postel. Ne že bych jí teda dodnes pořádně udělal. 

Angry Tourist visits Kaiteriteri

ranní kýče

Písečný lidi maj v Kaiteriteri letní vilu!

Ahoj, já jsem Záhoř a tohle je mý lože

ranní výhledy

ranní tlama

 

I z toho důvodu jsem se ráno probral už někdy v pět. Naštěstí jsem se probudil do překrásnýho slunečnýho dne. Dal jsem kafe, müsli, šel zkontrolovat východ slunka na pohlednicový pláži (tyjo!) a šel na kolo. Ježdění v Kaiteriteri bylo fakt naprosto geniální! Nejdřív se muselo vyjet až nahoru (cca 800 vejškovejch metrů, ale po zábavným trailu, takže to ani tak nebolelo) a pak sjezd zpátky k parkáči trailem dle výběru. Nejlepší trasy byly Jaws (deficie slova flow), Rock’n’Roll (super hrubej oldschool) a Corkscrew (nekonečný switchbacky cestou nahoru). Překvapilo mě, kolik lidí se tam motalo na e-bicích (kola s elektrickym motorem). Pochopim ještě, pokud tuhle obludnost sedlá nějakej čipernej senior, kterej už to sám neušlape a pořád cítí potřebu trestat sjezdy. Ale mladý junáci na těchhle krámech sklízí jenom moje nejhlubší pohrdání. Jako kdyby to někoho zajímalo, co? Kolem pátý odpo už jsem se sotva udržel na nohou, tak jsem to odpískal zpátky do Kaikoury. A to jsem měl před sebou ještě ty necelý čtyři hodiny za volantem. Odjížděl jsem ale s obrovskym úsměvem a náladou vpravdě euforickou.

Velmi kvalitní víkend. Ale jak se záhy ukázalo, jeden z posledních Kaikourskejch. 

Nikdy bych neřek, že se jednou octnu v epicentru velkýho zemětřesení. Ale kdo by tohle o sobě taky řek, žejo. Je to jedno z těch reálnejch nebezpečenství, který je asi tak stejně pravděpodobný, jako že s váma spadne letadlo, srazí vás ožrala v autě, nebo že vyhrajete ve sportce obnos větší než litr. Víte, že se to stát může a když to pak náhodou přijde, tak je to vjem natolik neskutečnej a silnej, že vůbec nestíháte nijak reagovat. Neděle 14. Listopadu 2017 byla pro mě fakt dlouhá. Celej den jsem byl v práci a měli jsme hodně napilno. Abych se pak odreagoval, šel jsem si zatrénovat. Domů jsem se doplazil někdy v devět a sotva jsem do sebe naházel poslední sousta večeře, už jsem spal jako Milan Špalek. Spal jsem fakt hluboce a těsně po půlnoci jsem měl srandovní sen o tom, že se mnou postel skáče po pokoji a spadlo na mě mý kolo a knihovna. Pak se k tomu přidal hysterickej řev mojí spolubydlící Sky (fakt se tak jmenuje - Obloha) a mě došlo, že se mi to nezdá. Sky řvala, že jsem určitě mrtvej, protože nevylejzám z pokoje. Vyhrabal jsem se z postele a dopotácel se do dveří, což je poměrně obtížnej úkol, když vám podlaha pod nohama ustřeluje do stran klidně o metr a skáče nahoru a dolu. Dveře vedly do chodby, kde na mě ze svejch pokojů vyděšeně zíraly obě moje spolubydly - Obloha a Ashleigh. No a takhle jsme strávili ty krásný dvě minuty, který ono zemětřesení trvalo. Každej ve svejch dveřích vyděšeně čumící na ostatní a poskakující s podlahou všudemožně. S barákem to mlátilo neskutečně, vlnil se jak z papíru, celou dobu bylo slyšet něco jako strašně hlasitý hřmění. Celý to bylo děsně prudký, rychlý a (kupodivu) náhlý a nečekaný. Když bylo po všem, rychle jsme zkontrolovali dům, všechno vypadalo ok. Nefungovala elektrika a netekla voda. Venku v Kaikouře byla naprostá tma, elektrika nešla nikde. Asi po deseti minutách začal bejt na ulicích strašnej provoz, kdo moh, jel kontrolovat svoje rodiny a známý. Taky bylo vyhlášený akutní Tsunami varování, takže všichni se stahovali na kopec do parku k nemocnici, kterou jsme měli za rohem. Po onom hlavním náporu byly celou noc ještě obrovský aftershocky, při kterejch to vždycky zase vypadalo, že nám barák spadne na hlavu.

Nejdřív jsem teda pokontroloval dům, zkusil uklidnit Sky a pak jsem nevěděl co se sebou. Klepal jsem se adrenalinem a těžko se mi soustředilo. Asi po hodině jsem se rozhodl, že se pojedu podívat za město na farmu k Hislopům, jestli je všechno ok a jestli nepotřebujou pomoct. Jel jsem pomaličku kolem parku, kterej byl přeplněnej zmatenejma a vyděšenejma lidma v pyžamech a tak. Spousta z nich byli turisti, co byli v Kaiks třeba jen na jednu noc. V autě jsem chytil dva velký aftershocky, což nebylo nic moc – auto mi najednou pod zadkem uletělo třeba metr do strany. Na kraji Kaikoury přede mnou najednou zmizela silnice – byl tam zlom, silnice se propadla napříč. Takže z města se nedalo vyjet. Vrátil jsem se teda zpátky. Šli jsme pak k nemocnici, která jako jediná měla elektriku díky záložním generátorům – a tim pádem taky funkční wifinu. Aspon jsem mohl napsat svejm blízkejm, že jsem naživu. 

Po zemětřesení zůstala Kaikoura naprosto dokonale odříznutá od světa. Pobřežní dálnice na severu i na jihu byla zablokovaná obříma sesuvama. A jediná vnitrozemní silnice jakbysmet. Doslova. Žádný zásoby, elektrika, voda, benzín. Mejm zaměstnavatelům, rodině Hislopů, to pobořilo barák, ale jejich kavárna zůstala relativně v pořádku, jen to zničilo zásoby. Jenže v odříznutý Kaikouře a s výhledem, že první turisti přijedou zas třeba za půl roku nebo kdy, jim najednou zůstalo na krku osm zaměstnanců, přičemž reálně v blízký budoucnosti potřebovali tak maximálně tři. Tak jsem se rozhod, že odjedu, hned jak to půjde. Práce pryč, víza pryč, všechno pryč. Armáda pak pomocí vrtulníků a lodí během prvních cca čtyř dnů po zemětřesení evakuovala všechny turisty a lidi, co nechtěli zůstat. Já zůstat musel, nemohl jsem odjet bez auta. Nakonec z toho byly dva tejdny čekání, nejistoty a frustrace. Nikdo netušil, kdy budou moct odjet lidi v autech. Intenzivně se pracovalo na vyklizení vnitrozemní silnice z Kaiks, ale silný aftershocky a špatný počasí den odjezdu pořád odsouvaly na neurčito. Ve městě nefungovala kanalizace, takže první tejden žádný sprchy a celou dobu se nesměly používat záchody. Po městě byly toitoiky, ve kterejch se brzo začla šířit střevní chřipka. Paráda. Všechnu vodu jsme museli pořád převařovat. V místním supermarketu zůstaly jen nějaký konzervy, ale ve městě byl naštěstí stan červenýho kříže s jídlem. Prostě tyhle dva tejdny nebyly zrovna nejpříjemnější. Ale bylo super pozorovat, jak byli místní semknutý a jak si pomáhali a navzájem se podporovali. 

Galerie následků zemětřesení z novozélandských médií.

A moje tradiční rajče-galerie: Kaiteriteri & Earthquake

O tom, jak mě konečně pustili z Kaikoury ven, zase příště!

Kaikoura as such

Může to vypadat, že jsem Naštvanýho Turistu poslední dobou dost zanedbával... to skutečně může. K tomu bych měl asi v rámci udržení tváře vzápětí dodat, že to tak jenom vypadá, že je to součástí mý promyšlený příspěvkový strategie nebo tak něco. Ale to by nebyla pravda. Vír událostí tady u protinožců prostě nabral takovejch otáček a tempo života takový rychlosti, že jsem sotva stačil pořádně reagovat (vy, co mě znáte, víte), natož smolit blogísek. Nechci to tady ale nechat potupně zahynout, tak jsem se rozhodl všechno postupně zpětně dopsat. 
 

Navážu tam, kde jsem minule skončil. Takže; Kaikoura.

Konec srpna, po onom velkym roadtripu kolem severního ostrova, mě zastihl bivakujícího v kamarádově wellingtonským obejváku (thanks, Liam). Loučil jsem se s městem, balil svý cajky a byl nadmíru natěšen na budoucí dobrodružství na ostrově jižním. Natěšení dosáhlo takovejch rozměrů, že jsem v noci před odjezdem skoro vůbec nespal a den přesunu byl tak ve znamení spousty kafí a zhoršený schopnosti soustředit se, což se pro dlouhej čas za volantem vždycky hodí. Cestu dolů jsem započal 29. srpna v 6:30 hodin ráno čekáním na nalodění na trajekt. Plavba byla super, klidný moře, výhledy a tak. Náladu jsem celou cestu měl dost euforickou, nejspíš z kombinace nevyspání a nastávající změny. Přece jenom jsem se ve Wellingtonu zasek na sedm (!) měsíců. Trajekt mě vyklopil v Pictonu, což je na severu jižního ostrova. Cesta z Pictonu do Kaikoury trvá něco pod tři hodiny a vede přes Blenheim po východním pobřeží a je vážně dechberoucí - po levý straně pláže a moře a po pravý nejdřív vinice a pak hory. Taky jsem si uvědomil, jak je Jižák oproti Severním liduprázdnej a divokej. Od Blenheimu až do Kaiks je po cestě jen pár farem a usedlostí. První dojmy z K byly posi, maličkej zapadákov, z jedný strany vysokej horskej masiv, z druhý moře.

Angry Tourist vyhrožuje Kaikouře

Po příjezdu jsem se setkal s rodinou Hislopovic, u kterejch jsem měl domluvenou práci. Jsou to neskutečně hodný, pohostinný, upřímný a otevřený lidi. Vlastněj u Kaikoury farmu, kde pěstujou nějakou zeleninu a hlavně pšenici, ze který si sami melou mouku a pečou chleba. V Kaikouře maj pak kavárnu, kde tyhle svoje produkty používaj k vaření a prodávaj. No a právě v tý kavárně jsem měl nastoupit jakožto vrchní a marketing/reklamní člověk v jednom. Po vítačce mi řekli, že to bude ještě pár tejdnů, než se sezóna rozhejbe a budu moct začít pracovat. Žádnej problém. Takže první dva tejdny jsem v rámci úspor životních nákladů woofingoval (pracoval za byt a stravu) u nich na farmě. To byla paráda, jezdil jsem s traktorem („užs to někdy řídil?“ „ne.“ „nevadí, to půjde samo, zkus to.“ A o deset minut pozdějš už jsem sám samotinkej s traktorem odjížděl do širejch polí robotovat), pomáhal se včelama, sázel zeleninu, a když pršelo, tak jsme seděli v kuchyni, kecali a louskali vlašský ořechy. Dva tejdny manuální práce, venku, na farmě žádnej internet… balzám na hlavu po žití ve městě. Po oněch dvou tejdnech se mi povedlo sehnat fajn bydlení v Kaikouře a odstěhoval jsem se. Následovalo dalších čtrnáct dní prázdnin před nástupem do práce. Ty jsem vyplnil soustředěnym relaxem, jízdou na kole po okolí, krátkejma hikama do hor a hraním si s tuleněma, o který v Kaiks doslova zakopáváte na chodníku.

Kaiks

Kaikoura mountain range

Chata na Mt Fyffe

hahahaha

 

Když začla práce, tak trochu přituhlo. Sice se mi ulevilo po finanční stránce, mít příjem je fajn, žejo, ale na stranu druhou jsem v pohostinství nikdy nepracoval, takže začátky byly krušný. Starat se o kavárenskej online a propagaci bylo snadný a prima, ale odpracovaný hodiny na place dost bolely. Od přírody je mi přirozenější dělat věci pomalu (vy, co mě znáte, víte), nemám rád stres a multitasking mě prostě vysírá. A podle mý krátký zkušenosti jsou rychlost, odolnost proti stresu a multitasking celkem základní vlastnosti, pokud chcete mít hospo job a nezbláznit se. Prostě když dva stoly chtěly platit, tři další ještě neviděli menu, jeden si chtěl něco objednat, do toho cinkali z kuchyně, že jídlo pro satanví kterej stůl už je ready a barista na mě hulákal, jestli chtěli (kua kdo?) to latéčko single nebo double shot a se sójovym nebo normálním mlíkem, tak jsem se necejtil zrovna jako ryba ve vodě, ale chtěl jsem se zachovat spíš jako pštros. A takhle hezky osm hodin denně. 

K východ slunce

K dramatická!

Mimoto je Kaikoura plná surfařů, páč je to pro tenhle sport jedno z nejlepších míst na Zélandu. Takže všichni kolegové po práci, před prací a někdy i během práce trávili svůj volnej čas na prkně. Jenže já vodu v kapalnym skupenství fakt nerad, což mě trošku společensky izolovalo. Hory tam byly krásný, ale tak divoký, že tam ani nebyly žádný treky. Na kolo taky nic moc, dva crosscountry traily, kterejch jsem měl brzo plný žuby. Proto jsem několikrát na víkend odjel s bikem do Nelsonu, abych si trochu zajezdil. Akorát to je skoro čtyři hodiny cesty jednim směrem, takže to se v jednom taky nedalo každej víkend. 

Hele vole, želva!

Celkem jsem v Kaiks strávil necelý tři měsíce. Vzpomínat na ně budu rád, byl to relativně klidnej a nekomplikovanej život v malym zapadákově s lehce stresujícím shitjobem.

Stan the Man, král Kaikoury

 

V dalším příspěvku můžete očekávat krátkej popis jednoho vejletu z Kaikoury a taky hrůzný důvod, proč jsem jí nakonec musel opustit.

Galerie cvaků z Kaikživota je zde.