"Sexual Intercourse: The Bike"

Happy new-bike-day to me! Yay!
So stoked, bro!

Takže zase jednou: "Máte sklep?"

Tentokráte musím však odpovědět: "Nemáme, bábo!"

Ale zato máme verandu s krásnym výhledem a dvě koupelny.

Jak jsem psal minule, bydlení se mi na poslední chvíli sehnat podařilo. Byl jsem tak ušetřen kempování v obývácích místních spřízněných duší anebo na autobusových zastávkách na periferii.
Bydlím v pěknym baráku ve čtvrti Highbury, která se rozprostírá na kopečku nad Wellingtonem. Mými spolubydlícími jsou čtyři Kiwilidé. Zatím bezva.

Inu, posud'te sami:

Celá galerie La Casa Del Janko je zde. A já si jdu otevřít pivko na verandu...

First days

Angry Tourist vs Wellington, New Zealand

Zbavit se jetlagu mi trvalo asi tři dny. Docela nepříjemný zjištění, že na takovouhle věc trpím. Ale už je to za mnou.
Hned jak jsem začal normálně vnímat a fungovat, jsem začal shánět byt.
Wellington je univerzitní město a za pár tejdnů začne novej semestr. Takže je ted' ta nejhorší možná doba na shánění bydlení. Všichni študenti se totiž sjíždějí zpátky do Welly a hledají byt. Člověk teda musí bejt fakt rychlej... Takže jsem převážně jen seděl ve svým Airbnb bytě u kompu a každejch 15 minut refreshoval (sorry, dědo) stránky s nabídkama a odpovídal na cokoliv jenom trochu přijatelnýho. Protože, jak jsem zjistil, na víc než 3 hoďky starej inzerát nemá vůbec cenu psát. Dotyčnej inzerent už totiž pravděpodobně dostal 69 emailů a odpověděl jen na prvních pár.
Pokud vás pozvou na prohlídku bytu, je vám pak na konci obvykle řečeno, že se s verdiktem ozvou za pár dní. To jako jestli vás berou nebo ne. Během prohlídky totiž taky pokecáte s už existujícíma nájemníkama, aby se vidělo, jestli si obě strany sednou. Rozumný.
Za dva dny jsem tak viděl asi 12 bytů a po pár "je nám líto" odpovědích kombinovaných s kvapem se blížícím koncem mýho Airbnb bydlení jsem už pomalu začínal tančit ploužák s Olihní Beznaděje.
Dneska se na mě však usmálo co? Muška jenom zlatá! Přece! Vybrali mě hned do dvou bytů...
Víc obecnejch dojmů a postřehů napíšu až ze svýho novýho hnízda. Spolu s rozsáhlou fotoreportáží "Jak si bydlej Kiwilidi".
A zatím nabízím pár obrázků z mých několika krátkých procházkách po Welly:

W v celý svý vesmírnosti

Welly

Welly

klišé

jů

Katamarán, tati!

Putování na druhou stranu

Cesta byla dlouhá, místy nudná. Zabrala mi bezmála 40 hodin. Tím je myšleno ode dveří mýho dejvickýho kutlochu až ke dveřím bytu v centru Wellingtonu, kterej jsem si krátkodobě pronajal přes Airbnb. Holt nějakou nevýhodu ta levná letenka mít musí, ááno?
Na prvním krátkým letu Praha - Řím jsem bystře zpozoroval dva týpky, který se nápadně lišili od zbytku osazenstva letadla. Osmělil jsem se, optal se a skutečně! Dva Honzové (nekecám!) na cestě do Aucklandu za koupí auta a klasickým sadařským rokem na NZ. V jejich společnosti pak zbytek cesty ubíhal líp.
Na úseku Řím - Dillí - Taipei jsem měl počertech štěstí. Vyfásnul jsem totiž místo na kraji trojsedačky, na který se mnou nikdo neseděl. Takže nohy nahoru a spát co to šlo. Část Taipei - Sydney už byla horší. Byl to nejdelší souvislej přelet a seděl jsem na dvojce u okýnka vedle legrační obtloustlý stařeny z Číny. Moc jsem toho nenaspal a můj stav se ke konci začal blížit deliriu. Trochu mě probralo až to, že mi při přestupu na letišti v Sydney při asi třistapadesátýsedmý bezpečnostní prohlídce sebrali malou flašku Johnnyho Chodce, kterou jsem s sebou vlekl už z římskýho duty free shopu. Že prej měla bejt v zatavenym sáčku. What The Duck a nashle v pekle, Johnny.
Poslední kus cesty, tj Sydney - Aucklad, jsem byl dost mimo a apatickej. Pro zpestření jsem si už jen do klína vylil sklenici vody a pokydal se svačinou (svině turbolence).
V Aucklandu jsem relativně bez problému prošel místní legendarní bezpečáckou prohlídkou při vstupu do země. Nekontrolovali mi ani jestli mám v tašce špinavý boty, plechovku sardinek nebo nevypranej spacák.
Pak už jsem jen koupil letenku do Welly a poprvý se mezi aucklandskýma terminálama prošel po novozélandský půdě (žůžo). Maorskej sekuriťák mě při poslední prohlídce zdravil slovy (volně přeloženo:) "Nazdar kámo, máš fakt hustý triko!". Na triku jsem měl dvě tancující kostry. Dojem, že tahle země bude asi plná hodně vyklidněnějch hejsků mi jen podtrhla posádla letadla Air New Zealand se kterou jsem do Welly letěl. Samý vtípky, neformálnost, pohoda. Těžkej rozdíl po China Airlines (ty ale zase byly nesmírně profesionální, můžu jen doporučit!).
No a po finální spanilý taxijízdě Wellingtonem jsem se 4. 2. 2016 cca ve 22:30 lokálního času dopotácel do onoho Airbnb bytu, kde si doteď užívám nekonečnej jetlag.

Spáč na Ruzyni předznamenával i můj budoucí stav

Moment, kdy jsem opustil Čechy

Noc na postupu

Taipeiskej terminál, v popředí Honza & Honza

Why don't you just fuck off already?

Den 0 mojí Novozélandský anabáze. Václav Havel je letiště. Dopil jsem na něm pápá Plzeň a za chvíli se nalodím (naletadlím?) na letadlo do Říma. To bude první část mojí předlouhý cesty na druhou stranu planety, kterou jsme si tak hezky ochočili.
Děkuji všem blízkým a milovaným za krásný loučení, mám vás rád. Brzy očekávejte pohledy! Všechny budou s ovcema.