Angry Tourist: Putování na druhou stranu

Cesta byla dlouhá, místy nudná. Zabrala mi bezmála 40 hodin. Tím je myšleno ode dveří mýho dejvickýho kutlochu až ke dveřím bytu v centru Wellingtonu, kterej jsem si krátkodobě pronajal přes Airbnb. Holt nějakou nevýhodu ta levná letenka mít musí, ááno?
Na prvním krátkým letu Praha - Řím jsem bystře zpozoroval dva týpky, který se nápadně lišili od zbytku osazenstva letadla. Osmělil jsem se, optal se a skutečně! Dva Honzové (nekecám!) na cestě do Aucklandu za koupí auta a klasickým sadařským rokem na NZ. V jejich společnosti pak zbytek cesty ubíhal líp.
Na úseku Řím - Dillí - Taipei jsem měl počertech štěstí. Vyfásnul jsem totiž místo na kraji trojsedačky, na který se mnou nikdo neseděl. Takže nohy nahoru a spát co to šlo. Část Taipei - Sydney už byla horší. Byl to nejdelší souvislej přelet a seděl jsem na dvojce u okýnka vedle legrační obtloustlý stařeny z Číny. Moc jsem toho nenaspal a můj stav se ke konci začal blížit deliriu. Trochu mě probralo až to, že mi při přestupu na letišti v Sydney při asi třistapadesátýsedmý bezpečnostní prohlídce sebrali malou flašku Johnnyho Chodce, kterou jsem s sebou vlekl už z římskýho duty free shopu. Že prej měla bejt v zatavenym sáčku. What The Duck a nashle v pekle, Johnny.
Poslední kus cesty, tj Sydney - Aucklad, jsem byl dost mimo a apatickej. Pro zpestření jsem si už jen do klína vylil sklenici vody a pokydal se svačinou (svině turbolence).
V Aucklandu jsem relativně bez problému prošel místní legendarní bezpečáckou prohlídkou při vstupu do země. Nekontrolovali mi ani jestli mám v tašce špinavý boty, plechovku sardinek nebo nevypranej spacák.
Pak už jsem jen koupil letenku do Welly a poprvý se mezi aucklandskýma terminálama prošel po novozélandský půdě (žůžo). Maorskej sekuriťák mě při poslední prohlídce zdravil slovy (volně přeloženo:) "Nazdar kámo, máš fakt hustý triko!". Na triku jsem měl dvě tancující kostry. Dojem, že tahle země bude asi plná hodně vyklidněnějch hejsků mi jen podtrhla posádla letadla Air New Zealand se kterou jsem do Welly letěl. Samý vtípky, neformálnost, pohoda. Těžkej rozdíl po China Airlines (ty ale zase byly nesmírně profesionální, můžu jen doporučit!).
No a po finální spanilý taxijízdě Wellingtonem jsem se 4. 2. 2016 cca ve 22:30 lokálního času dopotácel do onoho Airbnb bytu, kde si doteď užívám nekonečnej jetlag.