Rušný Février a výlet do Itálie

Minulý měsíc jsem sem toho moc nenapsal, nebot' jsem jeho první třetinu strávil ještě v post-antibiotikovým útlumu (takže jsem byl rád, že jsem rád, ač jsem rád nebyl - nebylo proč) a ve zbylých dvou třetinách jsem bud' lítal po horách, pilně studoval anebo prostě zíral do zdi. Vy všichni studující nebo čerstvě dostudovaní to asi znáte víc než dobře. Jak vám sepsání jedné á-čtyřky na vzrušující téma "Struktura organizace - tradiční pohled" zabere nekonečných šest hodin, páč máte najednou v pokoji děsnej bordel, kterej prostě musíte uklidit/je třeba v pravidelných intervalech chodit kontrolovat, jestli se světýlko v lednici po otevření dveří skutečně rozsvítí/"hele, modrý auto! tý jo!"/kytara se na vás ze stojanu směje tak vyzývavě... Ano, je tomu tak, stále bojuji s nedostatkem umu zorganizovat a efektivně využít svůj čas a hlavně s faktem, že pokud mám pracovat na úkolu, který mě nezajímá nebo nebaví, bud' okamžitě usnu, nebo mi vědomí odpluje kamsi do dáli. Už na základní škole říkaly pančelky mojí máti na třídních schůzkách "Však on není blbej, jen kdyby byl občas duchem tady s náma". Avšak i přes tento hendikep se mi pořád daří školu zvládat bez větších obtíží. Až na francouzštinu, ale rozhodl jsem se zatvrdit a tu přiteplenou hatmatilku ovládnout alespoň natolik, abych zvládl triviální konverzaci o počasí a bez problému složil závěrečnou zkoušku. Ve škole mě ted' čekají tři relativně nabitý týdny, potom týden volno (lyžé ve Valdyzér, volé) a v dubnu už nemáme žádný rozvrh. Jen sem-tam nějaká zkouška a hlavně příprava ve formě samostudia na závěrečný mega-zkoušky, který proběhnou v posledním dubnovém týždnu. Radostné (?) vyhlídky!
Mimo školu stále pilně pidlikám na kytaru, z čehož mají nesmírnou radost zejména moji spolubydlící. Ale čím víc hraju, tím víc mě to baví, takže maj smůlu, holenci. Plán je totiž takový, že ihned po návratu do Prahé naskočím zpět do Thalidomide a Worldhood. Abst'ák po hraní s kapelou začíná nabírat kosmický rozměry.
Onen návrat domů se kvapem blíží, už mi tu zbývají jen dva měsíce. Přesněji řečeno se již jen jedenapadesátkrát vyspím a pomažu od žab a baretů k pivu a párkům. Samozřejmě, že až ted' si začínám konečně naplno užívat ono nekonečné přírodní hřiště okolo Grenoblu, takže se mi odtud chtít nebude ani za mák, tím jsem si jistej. Nu což, tak je to se mnou pořád.
Moje lyžařská odysea nabrala v únoru správnej směr - blblo se, co to šlo. V porovnání s chudým lednem (jedinej prachmizernej den na lyžích - lavinovej kurz v 2 Alpes, pak anibio) to byly doslova orgie!
Začal jsem v první čtvrtek v únoru v Les 7 Laux. Zrovna když mohutně napadlo a prašanu byly uplný ladovský peřiny. Bohužel o tom věděli i všici místní, takže rychle braly za svý. V ten den jsem poprvý po nemoci zase stál na lyžích, takže jsem byl slabej jak kotě a po třech prašanovejch bězích jsem byl naprosto vyčerpanej a lyže si se mnou dělaly, co chtěly. Byl jsem tedy rád, že jsem měl jen půldenní skipas a po obědě jsem jel se Sebem zpátky do Grenoblu, on musel učit, já musel na fráninu.
Ale nevzdal jsem se, hned další den jsem vyjel do Alpe d'Huez, obrovskýho a bohužel i předraženýho střediska ve stejnym masivu jako je Les 2 Alpes. Dal jsem si den na sjezdovkách (fuj, takovejch lidí kolem!), abych se trochu rozhejbal a zas se do toho dostal. D'Huez je fajn, hlavní resort je sice dost nuda, ale stranou od něj leží výborná ultra-dlouhá černá sjezdovka a spousta menších zábavnejch svahů mimo hlavní centrum střediska. Ale za ty prachy už tam nepojedu.

d'Huez

Následující týden jsem se konečně dočkal a (opět) se Sebem a jeho dvěma kamarádama jsme se vypravili do La Grave. To je místo bez sjezdovek, jen přírodní terén. Z vesničky La Grave (1450 mnm) vás vytáhne jediná gondola nahoru na ledovec (konečná stanice - 3600 mnm) s dominantním vrcholkem la Meije. Gondola je schopná nahoru pobrat cca 400 lidí za hodinu, takže vzhledem k rozloze terénu a spoustě cest je hora celkem liduprázdná. Naprosto jinej zážitek, než lyžování ve středisku. Byl jsem unešen! Má to ale i svý negativa, je to hodně nebezpečný (útesy, trhliny v ledovci přikrytý sněhem, lesy, vzdálená pomoc v případě prúseru,...). Navíc člověk musí bejt hodně pokročilej, aby naplno využil všechny možnosti, který La Grave skýtá, takže jsem měl chvílema problémy, ale nic, co bych nezvlád. Vzhledem k tomu, že jeden běh dolů má zhruba 2000 vejškovejch metrů, se cestou pořád mění sněhový podmínky. Nahoře to může bejt krásnej prašan a dole zmrzlý boule. Poprvý jsem si tam zakusil jízdu v lese, což je namoutě adrenalinová zábava. Za den jsme stihli čtyřikrát nahoru a dolu. Bylo to parádní, je to neskutečný místo, doufám, že se tam tuhle sezónu ještě co nejvíckrát podívám. Problém je totiž, že aby bylo La Grave opravdu zábavný, musí bejt ty správný podmínky. Proto pořád sleduju předpověd' a hned jak tam napadne, jedu.

Angry Tourist vyhrožuje vrcholku la Meije

Následovalo tradiční 2 Alpes s čechem Ondrou, Alinou, její španělskou kamarádkou a Kárlem. Relax den, hlavně sjezdovky a pár menších off-piste běhů.
Další den v horách byl klasickej pondělní půlden v 7 Laux (odpo hajdy na fráninu od 16:45). Krásný všední pondělí, dopo na lyže a po obědě povinnosti. Na takovej život bych si rychle zvykl. Vůbec mám pocit, že (pokud jsem teda zrovna zdravej) využití volnýho času mě tady tak nějak víc naplňuje. Když žijete takhle blízko Alp, tak o víkendech a volnejch dnech můžete lízt, chodit na ferraty, lyžovat, dělat zimní tůry s lyžema, jezdit na horskym kole, nebo jen tak vejletit v pohorkách. Super!

Matsův a Štěpánův pondělní oběd

No a konečně v uplynulým týdnu jsme já, Pal, Seb, Mats a jeho tři německý kamarádi vyrazili na tři dny do Itálie do Sestriere. Byl to Matsův nápad, jeho tři kamáradi přijeli na návštěvu z Německa a chtěli nějaký pořádný ježdění. Tak jsme prolezli všechny meteo stránky a vynašli jsme, že nejvíce sněhu (v rozumný vzdálenosti od Grenoblu) bude právě v Sestriere.
Inu, v pondělí jsem měl budíka na 5:00 ráno, ověsil jsem se všim vybavením a jako pochodující vánoční smrček jsem vyrazil na asi dvacetiminutovou štreku na místo srazu. Všude bylo šílený nálední, ale aspoň mě to probralo. Nacpali jsme auto po střechu a vydali se na cestu. Na místě jsme rovnou skočili do lyží a vyrazili jezdit. Celý pondělí bylo zataženo a pořád sněžilo, tak jsme logicky jezdili jen po lese, protože to bylo jediný místo, kde člověk trochu obstojně viděl. Já teda viděl i všechny svatý, protože jsem byl strašně nevyspalej a les to byl pěkně prudkej a těžkej na ježdění. Sněhu se v něm drželo po pás, takže pády aspoň nebolely. Ale popral jsem se s tim a na konci dne se mi ani nechtělo na apartmán. Ten byl vymrzlej jak kráva a nešel vytopit, tak jsme šli za odměnu na parádní italskou pizzu (slovy Duffmana - "ou jé!").
V úterý už nepadalo a svítilo slunko, takže jsme ještě před otvíračkou netrpělivě stepovali u vleku. Poprvý jsme si teda prohlídli, jak to tam vlastně vypadá a vydali se hledat nějaký pěkný off-piste místa. Našli jsme na první pohled jedno krásný, jenže ouha, bylo plný šutrů. Já vyvázl v pohodě, ale ostatní neměli moc kliku. Většina si orvala lyže a Seb upad tak blbě, že mu šutr spustil lavinovej airbag (pro neznalé), takže se dolu dosoukal s dírou v prkně a balónem kolem hlavy. A jeden z němců si úplně utrh hranu na snowboardu. Takže tihle dva smolaři jeli rovnou dolů do vsi hledat servis a půjčovnu. My co zbyli jsme se odebrali na opačnou stranu údolí, protože na tý ranní nám evidentně pšenka nekvetla. A dobře jsme udělali - našli jsme krásnej dlouhej freeride run na úbočí hory Monte Motta, na kterým jsme strávili zbytek dne.
Středeční dopoledne bylo opět smolný, protože Pal hned při první jízdě upadl v prudkym žlebu kdesi v lese a ztratil v hlubokym sněhu lyži. Byl s nim jen jeden z němců. Chudáci hodinu kopali lavinovejma lopatama kolem místa Palova dopadu, než jsme je v tom obřím lese našli. S naší pomocí jsme lyži asi po čtvrthodině konečně našli a jeli jsme rovnou na oběd. Odpoledne jsme tak radši zase věnovali Monta Mottě - našli jsme alternativní verzi cesty z předchozího dne, takže zas bylo co objevovat. Fantastico! Po ježdění rovnou do auta a zpátky do Grenoblu.

Angry Tourist v italským backcountry

Mats vyráží

víc prašanu než dokážete sníst!

THALIDOMIDE crew

Včera jsme si ještě střihli den v 2 Alpes. Super sobota s krásnym počasím.

At' se práší za kočáárem!

Stříhám z toho všeho opět i video, ale bohužel mi zemřela myš, takže to jde pomalu (a je to trochu o nervy). Tady je zatím aspoň rajčatová galerie z měsíce února.
No a zatímco já si tady užívám bílého zlata a bojuju se školou, takhle vyváděj mí klucí zlatí Thalidomidí:

Hrál bych až hrůza...inu, člověk nemůže mít všechno najednou.