The Art Of Being Angry / Hiking Meditation

Zbytek minulýho týdne v Grenoblu proběhl opět v poklidným duchu. Jen na seznam věcí, který mě tady vytáčej, přibyly další dvě položky. V našem baráku vyměnili zámky od vchodových dveří a od sklepa za bezpečnostní. Paráda. Jenže na naší čtyřhlavou domácnost připadly jenom tři klíče. Samozřejmě jsem zrovna nebyl doma, když to všechno probíhalo, takže ten kdo ostrouhal jsem já. Klíč nejde dost dobře zkopírovat v normálním zámečnictví, jelikož je bezpečnostní. Tudíž prostě nemám klíč a když se vracím do bytu, musím se spolíhat na to, že někdo bude doma a otevře mi. Nic moc systém, čekačka na ulici už párkrát proběhla. Doufám, že brzo najdu způsob jak si svojí kopii vyrobit (zrovna zkouším přístup "řvát na landlordku, dokud to nazařídí"). Tento problém považuji za klíčový.
Další věc je banka. Nejdříve dobrým lidem z LCL trvalo zhruba dva měsíce dodat mi pin kód k internetovýmu bankovnictví; asi čtyřikrát jsem si byl stěžovat, že ho pořád nemám a oni mi jen opakovali, že ho poslali poštou, že se asi někde ztratil a že ho pošlou znova. Tudíž jsem svoje konto nemohl první dva měsíce vůbec používat. Nakonec jsem se pinu dočkal a do svého net bankingu se skutečně vlámal. Inu, zajásal jsem a poslal si na svůj nově funkční účet docela dost peněz na běžný výdaje, abych nemusel platit KB (Kreténská Banka) kartou a utrácet tak zbytečně peníze za poplatky. Zkontroloval jsem si, že peníze na účet vskutku dorazily, vyzbrojil se frasouzskou platební kartou a vyrazil jsem na svoje obvyklé nákupy husích paštik, kaviáru, drahých značkových alkoholů a podobných nesmyslů. Jenže ouha, když jsem se pokusil vybrat z bankomatu nebo zaplatit kartou na terminálu, dozvěděl jsem se, že „paiement rejeté“ nebo podobnej blábol. Chvíli jsem viděl rudě a pak potupně zaplatil Kreténskou Kartou. Zítra jdu na pobočku LCL banky rozsévat zkázu a drtit lebky. Z toho plyne ponaučení, milý čtenáři, pakliže se ocitneš v situaci, kdy budeš dlouhodoběji pobývati ve Francii, nikdy, opravdu NIKDY se nezaplet‘ s bankou LCL, nebo se z toho tutově posereš.  

Angry Tourist si z dálky vyskakuje na Mt. Blanc

O víkendu jsme se s kamarády z Norska a Némecka (Pål & Sebastian) vydali na tůru do nedalekýho horskýho masivu Chartreuse. Plán byl v sobotu vylézt na vrchol hory Grand Som, přespat ve stanu někde na příhodným místě v místní „divočině“ a v neděli podle situace pokračovat někam na další kopec nebo se vrátit. V sobotu ráno byla v Grenoblu pěkná mlha a kosa. A tak když jsem v sedm ráno rozespalej v pohorkách a s krosnou šněroval na kole na místo srazu, trochu jsem pochyboval o smyslu našeho počínání. Vyrazili jsme autem do vsi St. Pierre de Chartreuse. Naštěstí jsme záhy vyjeli nad mraky a uzřeli slunko, takže moje obavy z počasí byly na čas zapomenuty. Po chvíli lehce zmatenýho popojíždění po St. Pierre jsme našli místo k zaparkování hned u začátku značený trasy na Grand Som. Inu, jali jsme se patlat po rozbahněný cestě směrem vzhůru. Nicméně zabráni v hovor jsme skoro okamžitě ztratili správnou cestu, čehož jsme si, jak už to tak bývá, všimli až když už bylo příliš pozdě. Stáli jsme kdesi v lese a na mapě jsme se nemohli zaboha najít. Za použití tý nejselštější logiky jsme se rozhodli, že prostě půjdeme směrem nahoru a časem narazím na nějakej orientační bod, podle kterýho zjistíme, kde na mapě jsme. Díky tomuhle rozhodnutí jsme se za chvilku škrábali asi do 40% rozbahněnýho krpálu, na kterým bylo s krosnou umění aspoň udržet rovnováhu a prostě nepřepadnout dozadu. Po nějaký době tohoto pachtění jsme sice stanuli nad linií posledních stromů, ale zato čelem ke kolmý skalní stěně. Alespoň jsme podle okolí zjistili, kde se na mapě nacházíme. K našemu překvapení jsme stáli na opačný straně horskýho hřebenu vedoucího k vrcholu Grand Som, než jsme měli původně v plánu. Následovaly asi tři hodiny pobíhání po útesech, skalních stěnách, suťoviskách a sněhových polích za účelem znovunalezení správný cesty. 

Naše snažení ale nakonec vyústilo v prostý obejití celýho hřebene a na vrcholek Grand Somu jsme tak došli z opačný strany, než jsme původně zamýšleli. Našeho cíle jsme dosáhli někdy mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední. Celej den nám svítilo slunko, občas jen trochu foukalo. 

V tuhle chvíli se od nás odpojil Sebastian a v řídnoucím světle s čelovkou na hlavě vyrazil strmou skalní stěnou zpátky k autu a následně do Grenoblu (přežil). Já a Pål jsme slezli jen trochu níž do údolí a vedle prázdný bačovský chajdy jsme postavili stan. Rána pro sebevědomí byla, že se nám z mokrýho dřeva nepodařilo rozdělat oheň. Tak jsme v zimě a tmě jenom povečeřeli a šli spát. 

Salaš u kterej jsme stanovali

V noci byla kupodivu pěkná zima a foukalo, takže jsem toho moc nenaspal (potřebuju novej = použitelnej spacák). Nebylo to tak zlý, jako když jsem ve Finsku na konci října vyrazil s kámošema na túru do parku Repovesi. Tehdá jsme tam taky přespávali a já byl vybavenej jenom macho sebevědomím a tenkou dekou, takže ve finále jsem kvůli zimě vůbec nespal, jenom jsem skoro celou noc chodil dokolečka kolem tábořiště, abych se zahřál. Ale zpátky k víkendu, v neděli ráno jsme se shodli, že toho máme po vyčerpávající sobotě a nic moc spánku plný zuby a vydali se rovnou zpátky do st. Pierre chytit autobus do Grenoblu. 

Hororová kaple, kterou jsme potkali cestou do civilizace

Galérie z tohoto podařenýho výletu je zde!