Může to vypadat, že jsem
Naštvanýho Turistu poslední dobou dost zanedbával... to skutečně může.
K tomu bych měl asi v rámci udržení tváře vzápětí dodat, že to tak
jenom vypadá, že je to součástí mý promyšlený příspěvkový strategie nebo tak
něco. Ale to by nebyla pravda. Vír událostí tady u protinožců prostě nabral
takovejch otáček a tempo života takový rychlosti, že jsem sotva stačil pořádně
reagovat (vy, co mě znáte, víte), natož smolit blogísek. Nechci to tady ale
nechat potupně zahynout, tak jsem se rozhodl všechno postupně zpětně dopsat.
Konec srpna, po onom
velkym roadtripu kolem severního ostrova, mě zastihl bivakujícího v kamarádově
wellingtonským obejváku (thanks, Liam). Loučil jsem se s městem, balil svý
cajky a byl nadmíru natěšen na budoucí dobrodružství na ostrově jižním.
Natěšení dosáhlo takovejch rozměrů, že jsem v noci před odjezdem skoro
vůbec nespal a den přesunu byl tak ve znamení spousty kafí a zhoršený schopnosti
soustředit se, což se pro dlouhej čas za volantem vždycky hodí. Cestu dolů jsem
započal 29. srpna v 6:30 hodin ráno čekáním na nalodění na trajekt. Plavba byla
super, klidný moře, výhledy a tak. Náladu jsem celou cestu měl dost euforickou,
nejspíš z kombinace nevyspání a nastávající změny. Přece jenom jsem se ve
Wellingtonu zasek na sedm (!) měsíců. Trajekt mě vyklopil v Pictonu, což
je na severu jižního ostrova. Cesta z Pictonu do Kaikoury trvá něco pod
tři hodiny a vede přes Blenheim po východním pobřeží a je vážně
dechberoucí - po levý straně pláže a moře a
po pravý nejdřív vinice a pak hory. Taky jsem si uvědomil, jak je Jižák oproti
Severním liduprázdnej a divokej. Od Blenheimu až do Kaiks je po cestě jen pár
farem a usedlostí. První dojmy z K byly posi, maličkej zapadákov, z jedný
strany vysokej horskej masiv, z druhý moře.
 |
| Angry Tourist vyhrožuje Kaikouře |
Po příjezdu jsem se
setkal s rodinou Hislopovic, u kterejch jsem měl domluvenou práci. Jsou to neskutečně hodný, pohostinný, upřímný a otevřený lidi. Vlastněj u Kaikoury
farmu, kde pěstujou nějakou zeleninu a hlavně pšenici, ze který si sami melou
mouku a pečou chleba. V Kaikouře maj pak kavárnu, kde tyhle svoje produkty
používaj k vaření a prodávaj. No a právě v tý kavárně jsem měl
nastoupit jakožto vrchní a marketing/reklamní člověk v jednom. Po vítačce
mi řekli, že to bude ještě pár tejdnů, než se sezóna rozhejbe a budu moct začít
pracovat. Žádnej problém. Takže první dva tejdny jsem v rámci úspor
životních nákladů woofingoval (pracoval za byt a stravu) u nich na farmě. To
byla paráda, jezdil jsem s traktorem („užs to někdy řídil?“ „ne.“ „nevadí,
to půjde samo, zkus to.“ A o deset minut pozdějš už jsem sám samotinkej s traktorem
odjížděl do širejch polí robotovat), pomáhal se včelama, sázel zeleninu, a
když pršelo, tak jsme seděli v kuchyni, kecali a louskali vlašský ořechy.
Dva tejdny manuální práce, venku, na farmě žádnej internet… balzám na hlavu po
žití ve městě. Po oněch dvou tejdnech se mi povedlo sehnat fajn bydlení v Kaikouře
a odstěhoval jsem se. Následovalo dalších čtrnáct dní prázdnin před nástupem do
práce. Ty jsem vyplnil soustředěnym relaxem, jízdou na kole po okolí, krátkejma
hikama do hor a hraním si s tuleněma, o který v Kaiks doslova
zakopáváte na chodníku.
 |
| Kaiks |
 |
| Kaikoura mountain range |
 |
| Chata na Mt Fyffe |
 |
| hahahaha |
Když začla práce, tak
trochu přituhlo. Sice se mi ulevilo po finanční stránce, mít příjem je fajn,
žejo, ale na stranu druhou jsem v pohostinství nikdy nepracoval, takže
začátky byly krušný. Starat se o kavárenskej online a propagaci bylo snadný a
prima, ale odpracovaný hodiny na place dost bolely. Od přírody je mi přirozenější dělat
věci pomalu (vy, co mě znáte, víte), nemám rád stres a multitasking mě prostě
vysírá. A podle mý krátký zkušenosti jsou rychlost, odolnost proti stresu a
multitasking celkem základní vlastnosti, pokud chcete mít hospo job a
nezbláznit se. Prostě když dva stoly chtěly platit, tři další ještě neviděli
menu, jeden si chtěl něco objednat, do toho cinkali z kuchyně, že jídlo pro
satanví kterej stůl už je ready a barista na mě hulákal, jestli chtěli (kua
kdo?) to latéčko single nebo double shot a se sójovym nebo normálním mlíkem,
tak jsem se necejtil zrovna jako ryba ve vodě, ale chtěl jsem se zachovat spíš
jako pštros. A takhle hezky osm hodin denně.
 |
| K východ slunce |
 |
| K dramatická! |
Mimoto je Kaikoura plná
surfařů, páč je to pro tenhle sport jedno z nejlepších míst na Zélandu.
Takže všichni kolegové po práci, před prací a někdy i během práce trávili svůj
volnej čas na prkně. Jenže já vodu v kapalnym skupenství fakt nerad, což mě
trošku společensky izolovalo. Hory tam byly krásný, ale tak divoký, že tam ani
nebyly žádný treky. Na kolo taky nic moc, dva crosscountry traily, kterejch
jsem měl brzo plný žuby. Proto jsem několikrát na víkend odjel s bikem do
Nelsonu, abych si trochu zajezdil. Akorát to je skoro čtyři hodiny cesty jednim
směrem, takže to se v jednom taky nedalo každej víkend.
 |
| Hele vole, želva! |
Celkem jsem v Kaiks strávil
necelý tři měsíce. Vzpomínat na ně budu rád, byl to relativně klidnej a
nekomplikovanej život v malym zapadákově s lehce stresujícím
shitjobem.
 |
| Stan the Man, král Kaikoury |
V dalším příspěvku
můžete očekávat krátkej popis jednoho vejletu z Kaikoury a taky hrůzný důvod,
proč jsem jí nakonec musel opustit.
Žádné komentáře:
Okomentovat