Tararua, baby!

Na tenhle tejden jsem si už někdy před měsícem zařídil v práci dovolenou. Původní plány kvůli důvodům padly a já přemejšlel, co si s volnem počít. Nápadů co by se dalo podniknout byly spousty, ale všechny zahrnovaly nutnost přesunout se dál od Wellingtonu, což je tady bez auta docela problém. Busy a vlaky drahý, jezdí jich málo a pokud chcete jet někam trempovat, tak vás stejnak vyhodí daleko předaleko od vaší cílový destinace, povětšinou v nějakym dalším zpropadeným městě. Vymejšlel jsem co nejschůdnější plán, kombinoval, lámal si hlavu, až jsem si nakonec řekl: "Seru na to" a koupil si auto.

Myššan aka Mein Panzerwagen

Jsem teď ščasným majitelem Nissanu Rnessa, dobrej ročník 1998. Volant má vpravo a nemá řadicí páku. Je to ten nejhustší bourák, jakej jsem kdy vlastnil (ha ha). S kámošem jsem si dal několik (dvě) cvičnejch nočních jízd po Wellingtonu a byl jsem připraven vyrazit na svou první samostatnou jízdu do daleka (ha ha).
V úterý  31. 5., v den mýho plánovanýho odjezdu do pohoří Tararua, ve Wellingtonu strašně pršelo a předpověď pro Tararuu byla naprosto příšerná, ale se svým optimistickým heslem "Nu což, nějak se s tim už poperu" na rtech a silně se třesoucíma rukama jsem naskočil do vozu, místo stěračů nejdřív omylem zapnul blinkry a směle vyrazil za dobrojednošstvím (vycházím z předpokladu, že slovo "dobrodružství" vzniklo spojením slov "dobrý" a "druh" a vynašel jsem tenhle lépe přiléhající výraz pro jednomužnou výpravu do divočiny).
Cesta byla skutečně nesmírně napínavá. Po prvotní nervozitě jsem se na dálnici uklidnil i přes to, že jsem viděl trochu míň, než jsem zvyklej. Byla to totiž moje první dálniční jízda v dešti. Zklidnil a nabral jsem jistotu, jen abych se pak na dalším úseku mojí stokilometrový cesty znova vyděsil - tím úsekem myslim legendární přejezd masivu Rimutaka, třináct kilometrů brutálních serpentýn na úzký silnici. Nejdřív do prudkýho kopce a pak, no toto, strašně z kopce. Ale i to jsem zvládl. Ve Feathersonu jsem si nakoupil zásoby jídla a poprvý v životě nabral benzín. Už jsem si zas říkal, jakej jsem frajer a Janko The Race Car Driver, ale když jsem po úspěšnym natankování vlez do auta a otočil klíčem, nic se nestalo. Klíčem jsem točil ještě notnou chvíli a proklínajíc předchozího majitele, že mi prodal šunt, už mě počínala jímat panika. Když tu náhle jsem si všiml, že jsem svůj závodní vůz s automatickou převodovkou vypnul se šaltpákou v pozici Drive a to vám pak nenastartuje (je třeba mít jí v pozici Park, dummkopf!). Od benzínky jsem odjížděl opět o něco pokornější a rudej jak rak. Poslední úsek cesty po malejch okreskách jsem si už docela užíval.

Do cíle na parkoviště u Holdsworth Lodge jsem dorazil v pořádku. Plán byl prostej; dát si údajně klasickej okruh Holdsworth Lodge - Powell Hut - Jumbo Hut - Holdsworth Lodge, kterej vidíte na mapce. Dá se to prej obejít za den, ale já měl spoustu času a chtěl si pospat na horskejch chatách (to jsou ty Powell a Jumbo), takže kein stres.

Den 1. 
Od auta jsem vyrazil až kolem druhý hodiny odpoledne, což bylo způsobený mým pozdním odjezdem, kterym jsem se vyhnul Wellingtonský ranní špičce. To teda znamenalo, že jsem měl cca tři hodiny denního světla. Tady na Zélandu už totiž máme Zimu, víme? Mapka a ukazatel mi povzbudivě tvrdili, že to na Powell Hut trvá hodiny čtyři, ale "Nu což,...".
Nebudu vás napínat, stihnul jsem to za dvě! Ha! Všech devět set vejškovejch metrů na sedmi kilometrech - nebo-li do děsnýho kopce. Celou cestu příjemně pršelo, takže mi nebylo vedro ani sucho. Cesta vedla parádní džunglí, která by z fleku mohla sloužit jako kulisa pro hrátky Arnošta s Predátorem. Situace se změnila zhruba v tisíci metrech nadmořský vejšky; přestala džungle & začala kleč a přestalo pršet & začalo sněžit.
Ale jářku, byla vám to nádhera! Jen já sám, ticho, stromy, kleč a všechny ty přírodní živly.
Když jsem dorazil na chatu, byl jsem překvapenej, jak je pěkně vybavená a udržovaná. Taky jsem si při pohledu na velký kamna a zásoby dřeva a uhlí uvědomil, že nemám sirky. A co papež nechtěl, v celý chatě žádný nebyly. Ten den už nikdo další nepřišel, tak jsem si dal večeři, oblík si všechny hadry co jsem s sebou měl a zalezl si do spacáku s čelovkou a knížkou. V noci jsem spal jako mimino, to Ticho!

Powell Hut

Den 2.
Ráno vypadalo počasí dost podobně, jako když jsem předešlýho dne dorazil k chatě. Lehce sněžilo a všechno bylo v mraku. I tak jsem chtěl zkusit pokračovat ve svým plánu a přejít k Jumbo Hut po nechráněným a exponovaným hřebeni mezi horou Holdsworth a Jumbo. Nicméně po několika stech metrech bylo jasný, že to nepůjde, nebo by to přinejmenším byl značně nezodpovědnej počin. Sice moc nefoukalo, ale v mraku bylo vidět asi tak na deset metrů. Modrý tyče, kterýma je cesta přes hřeben pro podobný podmínky vyznačená, jsem teda jakž takž sledovat mohl, ale největší problém byl, že pěšina byla naprosto zapadaná sněhem a tudíž jsem vlastně vůbec nevěděl, kde je. Přičemž trasa je to hodně strmá, po šutrech a skrz kleč, takže by asi bylo jen otázkou času, než bych někde uklouz, něco si zvrtnul, vykloubil, zlomil nebo se někam zřítil. A představa podobnejch radovánek prožívanejch o samotě na hřebeni hory v mizernym počasí a bez telefonního signálu mě věru moc nelákala. Tak jsem to otočil a sestoupil k Mountain House (viz mapa), kde jsem to vzal doleva a slezl tak až dolu do údolí. Tím jsem pak prošel až k Atiwhakatu Hut, odkud v podstatě z minimální nadmořský vejšky znova začíná výstup do 1215 mnm k Jumbo Hut. A tenhle vejšlap teda stál za to. Zase asi 900 metrů převýšení, ale tentokrát bez okolků přímo proti vrstevnici - to znamená do hodně strmýho kopce. Neustále mrholilo a po cestě byly hromady kluzkejch propletenejch kořenů. Několikrát jsem se nahoru škrábal po všech čtyřech a nezřídka se na přírodních stupech v odrazový pozici moje koleno ocitalo nad úrovní kyčle. A to po čase člověka vyčerpá. No dost detailů, byl to prostě o dost namáhavější výstup, než ten předchozí.
Tenhle den se taky nesl ve znamení převlíkání. Jak v průběhu mojí cesty sněžilo/pršelo/mrholilo/nic nepadalo a já šel bud' z kopce/po rovině/do megakopce, tak mi furt byla moc zima, vedro, mokro... Takže prohazování svršků a hrabání v báglu mám ted' dobře nacvičený.
Stejně jako prvního dne s přechodem mezi lesodžunglí a klečí přestalo pršet a začalo sněžit. To už byla ale na dohled Jumbo Hut a já to měl za sebou. Za celej den jsem nepotkal živou duši a na chatě jsem byl opět sám. Naštěstí jsem v ní objevil sirky a rozdělal si v kamnech pořádnej oheň. Je fakt zábavný, jak taková banalita člověka nadchne a zlepší mu náladu. Teplo! Světlo! Usušim si hadry!

Jumbo Hut

 
Den 3. (moje dnes)
Když jsem se ráno soukal ze spacáku, doufal jsem, že mi bude počasí konečně přát a já si přejdu onen ted' už vytouženej hřeben z druhý strany. Ale když jsem vylez ven z chaty, zrovna začínalo zase sněžit a mrak přikryl všechno kolem mě. Tak to chodí. Oblíkl jsem se a sestoupil tim šílenym úsekem dolů k Atiwhakatu Hut, odkud už jsem jen prošel celý údolí zpátky k autu. Dole už nepršelo a občas vysvitlo i slunko.
Mimochodem, předpověd' na zítřek a následující dny je pro Tararua víc než sluníčková. Tak to chodí.
Cesta zpátky mi uběhla rychle, řízení mě bavilo a zpátky doma ve Wellingtonu jsem byl lehce po čtvrtý hodině odpoledne.

Přišlo mi zajímavý, jak velký rozdíly jsou v jednotlivejch stezkách v novozélandskejch parcích (nebo teda aspoň v tomhle). Údolím vede udržovaná vysypaná cesta široká natolik, že bystě po ní mohli jet na Segwayi a tlačit před sebou dětskej kočárek. Pokud by vám teda nevadily všechny ty schody a mosty cestou. To všechno v kontrastu s fakt hodně drsnejma stezkama, který jsem popisoval.

Jsem si vědomej, že na žádnym obrázku neni Angry Tourist, ale má to svůj důvod. Hlavní cíl cesty, zdolat vrcholky kopců Holdsworth a Jumbo se mi nepovedlo, ba jsem je kvůli mrakům ani neviděl. Proto je třeba se na tohle místo ještě vrátit a pořádně jim pohrozit!
Všehovšudy to byl moc fajn výlet, hlavu mám ted' vyčištěnou, jako bych jí vypral ve Vizíru.

Všechny fotky jsou tady.