Words from a wise (cartoon) man

Listen Morty, I hate to break it to you, but what people call "love" is just a chemical reaction that compels animals to breed.
It hits hard, Morty, then it slowly fades, leaving you stranded in a failing marriage.
I did it. Your parents are gonna do it.
Break the cycle, Morty.
Rise above.
Focus on science.

Grosswell

My friends Grosswell from Prague just put out their first record and it kicks ass!
Guys with golden hearts playing cold eastern European hardcore punk.
Check it out!

Finnish mongo punk

"Love is like a fart;

if you have to force it,

it will probably end up being a shit."

For me Love Comes In Turds:

"Laska je jako prd;

pokud se do toho musite nutit,

nejspis z toho bude sracka"

Record of the Day

Fucked Up - Hidden World. 
I have just re-discovered this little jewel among hardcore punk records.
The story of this album goes as this: a little Canadian diy hc punk band Fucked Up got signed up by Jade Tree records. The boys and girl found themselves having a much bigger budget for the studio recording session than they had for their previous releases and spent it well. Added layers and length to their old 2 minutes straightforward classics. The result is an amazingly interesting and catchy punk album.
You can discuss the quality of Fucked Up's later records, but this one is an eternal classic already.
Listening to this brings back so many great memories from their live concerts. I've seen them several times and it always was an absolute blast. So much fun, energy and weirdness. 
Fucked Up rules!

Meh

Suppose I accidentally got my shit together
Would I get a medal?
Or a pat on the back and a little feather
I could stick in my cap or pin it to my shirt
Go out in the yard and poke it in the dirt
Or leave it in the woods where it couldn't be found
If it fell over, would it make a sound?
And if it did, would it be the sound that you like?
Or should I do it over until I get it right?

Simon Stålenhag

Does it again!

What would Henry Rollins do?

Recörd öf the Day

There's been a lot of Motörhead in my ears lately. Seems like whenever I don't know what to play I just put one of their records on and happily headbang the day away. It's a universal day to day music for me. Nothing too mind-blowing or brain-bending, but a solid, true, heavy rock'n'roll.

And I won't even start on Lemmy again. "Prince died" ... "Who?" "David Bowie kicked the bucket." ... "Whatever." But when Lemmy left this world, it really brought me down. There's been a couple of idealized father-substituting role-models (or imaginary friends if you wish) in my life that sort of guided me through and Lemmy was definitely one of them. The One who started it all, the survivor, the ultimate rocker.

We Are Motörhead is a very dear album to me, as I it was one of the first CDs (yes, CDs, go Google it) I ever owned in my life. It is an exceptionally fast one by Motörhead standards too.
Give it a go:

And for some reason I really like Overnight Sensation too. Good mix of melody and power.

Well, Lemmy, rock in peace and thanks for all the inspiration and hours, if not days, of life-changing, hard charging music!

Live loife

It was here before, but (as strange as it may seem) since it's my favourite life motivation song, I'm putting it up here again. Please enjoy and also do follow the wise mans (haha) advice.

Live life!
Live life like you're gonna die

...because you're gonna.

...

Maybe not today or even next year

But before you know it

You'll be sayin' 

Is this all there was?

What was all the fuss?

Why did I bother?

Autumn

So we can't work it out, and I don't want to work it out

Fall is coming soon and I'm fine with being alone

Don't want to let you in, already seen where you've been

What's the point of giving in, refuse to say goodbye again

It's just another day

There's nothing left to say

I'll watch the falling leaves alone and shed no tears

I look forward to the fall this year

Shorter days and longer nights, you're no longer in my sight

The trees are bare and you're not there for me (to ruin it with another fight) 

And as I walk the quiet streets, dead rotting leaves beneath my feet

I'll think about our separate lives, I tried (But now at least I know I tried)

It's just another day

There's nothing left to say

I'll watch the falling leaves alone, and shed no tears

I look forward to the fall this year

I'll watch the fires burn, and breathe the cool night air

And as the fires burn, you'll know that I don't care

I'll watch the fires burn, and breathe the cool night air

And as the fires burn, you'll know that I don't care

You'll know that I don't care

I know that you don't care

"Well, uhm, yeah, Record Of The Day, man"

"Where you're going, Dude?"
"Goin home, Donny!"
"Phone's ringin, Dude."
"Thank you, Donny!"

Mix up a glass of White Russian, sit back, relax and enjoy this truly dudeistic mix!

Hudson's gone

So long, Bill, thanks for everything...

Must watch movies with this badass: Aliens (duh) & A Simple Plan

ZEKE

And suddenly, life is worth living again. Well, at least till 3rd July 2017. The mightiest of all the true, dirty, lowlife thug punk rockers will play a show in Prague. As soon as I've heard of that, I knew the time of my Euro-vacation has just been decided. There's no way I'm gonna miss this.
"Take the MC5, Motörhead and AC/DC high on various amphetamines and you get the dirty, violent punk assault of this Seattle band." Raw, fast, loud as fuck, straight-forward, no bullshit rock'n'roll.
I loved these guys since I was seventeen. They have been touring or just being a band in general quite sporadically since the good ol' nineties, so I never even dreamed of seeing them live. Yet they always have been on my ultimate wish-to-see-live list.
And now I know I will see them. I will fly across the whole planet to do so. And it's gonna be worth every damn penny!

Record of the day

I can’t get enough of this record lately.

It’s a nice example of music taste progression. A year or so back I found this thing too chaotic, non-melodic and uneasy to listen to. Now it’s exactly my cup of tea. It hit the right spot at the moment. All the melodies (and there’s plenty!) and sweet guitar work just unveiled themselves to me. I must have played it more than thirty times over the last month. Tracks that stand out for me are Doomsayer, A Paradox with Flies and Tunguska. But it’s hard to pick some, the whole damn thing is a masterpiece in my opinion!

They gonna play at 007, Prague on 10th of May this year. Go see them! 

You are the only one with ability to turn this tide

With the capacity to learn the truth

And burn the lies that signalize our disgust

So come with me, I'll be your doomsayer

And show you everything

That you'll never see behind borrowed eyes

...

Record of the day

I once started this blog as a form of mental exercise. To increase my ability to express myself in written form. You may disagree with me on this, but I hope at this point I can humbly say I improved a bit compared to my clumsy & chaotic first efforts. 

Anyway, “small steps but moving forward” – next step will be trying to write “Record of the day” in English. Also, I usually write it during my lunchbreak at work and my work-computer does not have all the funny Czech letters. And to write a text in Czech without being able to use those really annoys me. 

Let’s get down to business though. Today I’m listening to Maserati’s brilliant Inventions For The New Season. So please, enjoy a bit of prime instrumental post/prog psychedelic rock with me!

Record of the day

King Buzzo! Král drnčících kytarovejch pražců, surreálnejch a sarkastickejch textů jakožto tvrdý alternativní muziky. Člověk, kterej dalekosáhle ovlivnil spoustu výbornejch muzikantů a dal mi a světu tolik a tolik zajímavý muziky k objevovani. A navíc vypadá jako Levák Bob! Jeho titánskou kapelu Melvins miluju až za hrob a taky tu na ně brzo přijde řada.
Dneska ale už asi po stopadesatýsedmý sjíždim Buzzovu sólovou akustickou desku This Machine Kills Artists a stále nechápu...

Hail to the king, baby!

Record of the day

Three days is a long time, for a catholic girl to die!

Burning Love, pohrobci legendarnich Cursed (opet jeden ze silnejch zazitku na Sedmicce kdysi davno). Kanadsky drevorubci, co se s tim vubec nemazou. A tak to mame radi, mile deti.

Record of the day

"Michael, we don't have a lot of time on this earth! We weren't meant to spend it this way. Human beings were not meant to sit in little cubicles staring at computer screens all day, filling out useless forms and listening to eight different bosses drone on about about mission statements."

Patecni Free The Cubicles Beats! Trocha soulu, rnb a rock'n'rollu v tomhle prijemnym mixu...

Record of the day

Odpocivej v pokoji, nejcharismatictejsi kanadskej teplajzniku. Chaos, noise, rychle a hlasite. Dejme si dnes s El Vice nejaky ty Drugs For Breakfast.

Record of the day

"The signs of our time indicates plainly

That we are living in the last days

of the terminal generation"

Deskou dnešního dne je Hello, My Name Is Irrelevant od kanadský kapely Removal. Opět, pro mě naprosto zásadní záležitost z mých formativních let. Instrumentální groove heavy punk se samplama. Má nadosmrti místo v mejch all time top ten.

"Just what are we supposed to understand from that?"

Simon Stålenhag

Ó!

http://simonstalenhag.tumblr.com/

Record of the day

Nechci predbihat, jelikoz se chystam vyplodit delsi prispevek o tom, jak jsem se dostal tam, kde zrovna jsem, a dokoncit tak popis udalosti poslednich par mesicu tady down under. Ale proste osud tomu chtel tak, ze mam ted zas kancelarskej 9 - 5 job v Queenstownu.
A kancelarskej job + moje malickost = nonstop poslech hudby, abych se izoloval od ostatnich a moh se soustredit na praci. Podle toho jakej mam den a naladu posloucham bud hodne agresivni nebo hodne vyklidnenou muziku.
Rek jsem si, ze tenhle svuj internetovej denicek zpestrim zaznamama o tom, co si zrovna poustim do hlavy. Po kliknuti na obrazek si vetsinou budete moct onen aktualni skvost pustit.
Zacnu kapelou Doomriders (vedlejsi projekt basaka z converge). Jelikoz je miluju a zrovna je ted v kanclu sjizdim porad dokola. Kdyz jsem byl jeste maly Jenik (zas tak maly ne, byl jsem uz na zacatku svyuch bakalarskych studii), tak jsem jednou v noci utekl ze skolniho vyjezdu do Kostelce a jel do Prahy do Futura na koncert Doomriders, Disfear a Horse the Band. Rano jsem pak zas rychle jel zpatky. Vsechny tri kapely me tenkrat poslaly do kolen, ale nejvic Doomriders. Vzdycky kdyz jsem je pak videl znova (at uz v Tavastii v Helsinkach nebo v Praze na Sedmicce), bylo to jako bych se potkal se starejma kamosema.
Jejich prvni deska, Black Thunder - syrova, nepreprodukovana agresivni jizda. Klasika, srdcovka, laska.

Prosim omluvte onu lehce retardovanou formu tohoto prispevku - chybejici interpunkci. Psal jsem ho na pracovnim kiwi notebooku, kterej bohuzel cesky hackocarky nema...

Kaiteriteri & Earthquakkk

Tak teda Kaiteriteri. To ještě všechno vypadalo mile, nekomplikovaně a neškodně. Život v Kaikouře se mi hezky ustálil, chodil jsem si do práce, po ní ven, pracovní víza jsem měl dohodnutý u Hislopů a nic moc mě netrápilo. Moje největší starost tak byla co s volnýma víkendama. Jak už jsem psal, do surfování ani kajakování jsem se mi moc nechtělo kvůli mý vrozený averzi vůči vodě. Na kolo toho kolem Kaikoury bylo pramálo, tak nezbejvalo, než ho naložit do auta a odjet někam, kde by se na něm dalo užít trochu srandy. 

Jeden z víkendů jsem se rozhodl pro bikepark v Kaiteriteri, protože proto. Bylo to daleko, to jo, ale těšil jsem se na řízení a podle popisů na těch internetech to vypadalo jako místo přesně na míru mejm schopnostem. V pátek po práci jsem trochu zabojoval, a s menšíma komplikacema se mi povedlo vyoperovat z Myšana zadní sedačky - čímž jsem vytvořil hodně spartánskýho camper-kombíka. Předpověď na víkend pro Kaiteriteri vypadala uplně žůžo, takže jsem v sobotu ráno, po obligátním zaspání, nacpal kolo a karimatku do káry a nadšeně vyjel. Nejdřív se jelo v pohodě, ale pak někde u Blenheimu, zhruba ve třetině cesty, začalo pršet. Řikal jsem si „nevadí, ještě to je dvě a půl hodiny cesty, to je jenom tady, však se vyčasí“ a úsměv na ksichtu mi zatím držel. Jenže v Nelsonu, což bylo od cíle jenom slabou hodinku, pořád chcalo jako kráva a těsně před Kaiteriteri jsem už posílal Zákopčaníkova novozélandskýho kolegu vod fochu do horoucích pekel, protože jsem kvůli množství vody padající z nebe musel jet po dálnici asi tak padesátkou. Původní plán pro první den zahrnoval i půlden v onom bikeparku, kterej ale tim pádem vzal za svý. Když pani v kempu, kde jsem se kolem druhý odpoledne registroval, viděla můj nadšenej výraz, tak mi aspoň prozradila, že zejtra už má bejt fakt hezky. Tomu jsem rád věřil, ale stejně jsem v tu chvíli doufal, že kiwácký meteorologové shoří v pekle. Zbytek dne jsem tak jenom popíjel pivko ve svym novym karavanu a čet si. K večeru na chvíli přestalo pršet, tak jsem se šel projít po okolí. Našel jsem výbornou pohlednicovou pláž a džungloidní les, ale déšť mě zas brzo zahnal do auta a na kutě. V autě se spalo nic moc, páč jsem ještě tehdá neměl vyrobenou postel. Ne že bych jí teda dodnes pořádně udělal. 

Angry Tourist visits Kaiteriteri

ranní kýče

Písečný lidi maj v Kaiteriteri letní vilu!

Ahoj, já jsem Záhoř a tohle je mý lože

ranní výhledy

ranní tlama

 

I z toho důvodu jsem se ráno probral už někdy v pět. Naštěstí jsem se probudil do překrásnýho slunečnýho dne. Dal jsem kafe, müsli, šel zkontrolovat východ slunka na pohlednicový pláži (tyjo!) a šel na kolo. Ježdění v Kaiteriteri bylo fakt naprosto geniální! Nejdřív se muselo vyjet až nahoru (cca 800 vejškovejch metrů, ale po zábavným trailu, takže to ani tak nebolelo) a pak sjezd zpátky k parkáči trailem dle výběru. Nejlepší trasy byly Jaws (deficie slova flow), Rock’n’Roll (super hrubej oldschool) a Corkscrew (nekonečný switchbacky cestou nahoru). Překvapilo mě, kolik lidí se tam motalo na e-bicích (kola s elektrickym motorem). Pochopim ještě, pokud tuhle obludnost sedlá nějakej čipernej senior, kterej už to sám neušlape a pořád cítí potřebu trestat sjezdy. Ale mladý junáci na těchhle krámech sklízí jenom moje nejhlubší pohrdání. Jako kdyby to někoho zajímalo, co? Kolem pátý odpo už jsem se sotva udržel na nohou, tak jsem to odpískal zpátky do Kaikoury. A to jsem měl před sebou ještě ty necelý čtyři hodiny za volantem. Odjížděl jsem ale s obrovskym úsměvem a náladou vpravdě euforickou.

Velmi kvalitní víkend. Ale jak se záhy ukázalo, jeden z posledních Kaikourskejch. 

Nikdy bych neřek, že se jednou octnu v epicentru velkýho zemětřesení. Ale kdo by tohle o sobě taky řek, žejo. Je to jedno z těch reálnejch nebezpečenství, který je asi tak stejně pravděpodobný, jako že s váma spadne letadlo, srazí vás ožrala v autě, nebo že vyhrajete ve sportce obnos větší než litr. Víte, že se to stát může a když to pak náhodou přijde, tak je to vjem natolik neskutečnej a silnej, že vůbec nestíháte nijak reagovat. Neděle 14. Listopadu 2017 byla pro mě fakt dlouhá. Celej den jsem byl v práci a měli jsme hodně napilno. Abych se pak odreagoval, šel jsem si zatrénovat. Domů jsem se doplazil někdy v devět a sotva jsem do sebe naházel poslední sousta večeře, už jsem spal jako Milan Špalek. Spal jsem fakt hluboce a těsně po půlnoci jsem měl srandovní sen o tom, že se mnou postel skáče po pokoji a spadlo na mě mý kolo a knihovna. Pak se k tomu přidal hysterickej řev mojí spolubydlící Sky (fakt se tak jmenuje - Obloha) a mě došlo, že se mi to nezdá. Sky řvala, že jsem určitě mrtvej, protože nevylejzám z pokoje. Vyhrabal jsem se z postele a dopotácel se do dveří, což je poměrně obtížnej úkol, když vám podlaha pod nohama ustřeluje do stran klidně o metr a skáče nahoru a dolu. Dveře vedly do chodby, kde na mě ze svejch pokojů vyděšeně zíraly obě moje spolubydly - Obloha a Ashleigh. No a takhle jsme strávili ty krásný dvě minuty, který ono zemětřesení trvalo. Každej ve svejch dveřích vyděšeně čumící na ostatní a poskakující s podlahou všudemožně. S barákem to mlátilo neskutečně, vlnil se jak z papíru, celou dobu bylo slyšet něco jako strašně hlasitý hřmění. Celý to bylo děsně prudký, rychlý a (kupodivu) náhlý a nečekaný. Když bylo po všem, rychle jsme zkontrolovali dům, všechno vypadalo ok. Nefungovala elektrika a netekla voda. Venku v Kaikouře byla naprostá tma, elektrika nešla nikde. Asi po deseti minutách začal bejt na ulicích strašnej provoz, kdo moh, jel kontrolovat svoje rodiny a známý. Taky bylo vyhlášený akutní Tsunami varování, takže všichni se stahovali na kopec do parku k nemocnici, kterou jsme měli za rohem. Po onom hlavním náporu byly celou noc ještě obrovský aftershocky, při kterejch to vždycky zase vypadalo, že nám barák spadne na hlavu.

Nejdřív jsem teda pokontroloval dům, zkusil uklidnit Sky a pak jsem nevěděl co se sebou. Klepal jsem se adrenalinem a těžko se mi soustředilo. Asi po hodině jsem se rozhodl, že se pojedu podívat za město na farmu k Hislopům, jestli je všechno ok a jestli nepotřebujou pomoct. Jel jsem pomaličku kolem parku, kterej byl přeplněnej zmatenejma a vyděšenejma lidma v pyžamech a tak. Spousta z nich byli turisti, co byli v Kaiks třeba jen na jednu noc. V autě jsem chytil dva velký aftershocky, což nebylo nic moc – auto mi najednou pod zadkem uletělo třeba metr do strany. Na kraji Kaikoury přede mnou najednou zmizela silnice – byl tam zlom, silnice se propadla napříč. Takže z města se nedalo vyjet. Vrátil jsem se teda zpátky. Šli jsme pak k nemocnici, která jako jediná měla elektriku díky záložním generátorům – a tim pádem taky funkční wifinu. Aspon jsem mohl napsat svejm blízkejm, že jsem naživu. 

Po zemětřesení zůstala Kaikoura naprosto dokonale odříznutá od světa. Pobřežní dálnice na severu i na jihu byla zablokovaná obříma sesuvama. A jediná vnitrozemní silnice jakbysmet. Doslova. Žádný zásoby, elektrika, voda, benzín. Mejm zaměstnavatelům, rodině Hislopů, to pobořilo barák, ale jejich kavárna zůstala relativně v pořádku, jen to zničilo zásoby. Jenže v odříznutý Kaikouře a s výhledem, že první turisti přijedou zas třeba za půl roku nebo kdy, jim najednou zůstalo na krku osm zaměstnanců, přičemž reálně v blízký budoucnosti potřebovali tak maximálně tři. Tak jsem se rozhod, že odjedu, hned jak to půjde. Práce pryč, víza pryč, všechno pryč. Armáda pak pomocí vrtulníků a lodí během prvních cca čtyř dnů po zemětřesení evakuovala všechny turisty a lidi, co nechtěli zůstat. Já zůstat musel, nemohl jsem odjet bez auta. Nakonec z toho byly dva tejdny čekání, nejistoty a frustrace. Nikdo netušil, kdy budou moct odjet lidi v autech. Intenzivně se pracovalo na vyklizení vnitrozemní silnice z Kaiks, ale silný aftershocky a špatný počasí den odjezdu pořád odsouvaly na neurčito. Ve městě nefungovala kanalizace, takže první tejden žádný sprchy a celou dobu se nesměly používat záchody. Po městě byly toitoiky, ve kterejch se brzo začla šířit střevní chřipka. Paráda. Všechnu vodu jsme museli pořád převařovat. V místním supermarketu zůstaly jen nějaký konzervy, ale ve městě byl naštěstí stan červenýho kříže s jídlem. Prostě tyhle dva tejdny nebyly zrovna nejpříjemnější. Ale bylo super pozorovat, jak byli místní semknutý a jak si pomáhali a navzájem se podporovali. 

Galerie následků zemětřesení z novozélandských médií.

A moje tradiční rajče-galerie: Kaiteriteri & Earthquake

O tom, jak mě konečně pustili z Kaikoury ven, zase příště!